Hands Like Houses vytáhli na společnou šňůru šikovné Broadside, kteří se tak vůbec poprvé podívali do České republiky, a dohromady při propršené pražské noci naplnili klub Bike Jesus emocemi. Řev, kytary, melodie. A především až nečekaně dobrý koncert plný výborné, nabroušené muziky.
Live: Hands Like Houses, Broadside
místo: Bike Jesus, Praha
datum: 11. května 2026
support: Glad For Today
setlist Broadside: I Think They Know, Cherry Red Ego Death, Cruel, Heavenly, Nights Alone, Warning Signs, Dead Roses, Blissed Out, Coffee Talk, Dazed & Confused, One Last Time, Laps Around A Picture Frame, The Raging Sea, Foolish Believer
setlist Hands Like Houses: Lótus, Love & Affection, Perspectives, ICU, Flowers, Hollow, Wicked Game (Chris Isaak cover), Space, Dead, Paradise, Colourblind, The Water, I Am, Heaven
Pop-punk a pop-rock míchající Broadside brázdí kluby už šestnáct let, přesto asi nebudeme mít na musicserveru mnoho čtenářů, kteří by jejich existenci zaznamenali. Tak jen pro pořádek – kvarteto z amerického Richmondu je specifické tím, že si dlouho hledalo stálou sestavu. Členové se proměňovali tak často, že z originálních zakladatelů v něm nehraje už vůbec nikdo. To ale neznamená, že byste tuto partu, která si nyní zahrála v Česku vůbec poprvé, měli podceňovat.
Zvuk v klubu Bike Jesus sice měl k dokonalosti daleko, nicméně co se týče návštěvnosti, paradoxně přitáhli v pondělní večer o takových deset, dvacet lidí více, než kolik jich následně zůstalo na Hands Like Houses. To by patrně čekal asi jen málokdo. Důvody kromě jisté exkluzivity můžeme hledat i v jejich tvorbě. Ta je totiž výrazně chytlavější, líbivější a obecně uhlazenější než v případě jejich nástupců, a tak do jejich písniček mnohem snáze proniknete.
Ba co víc – na první dobrou fungují i jejich texty. Jak se publiku bez okolků přiznali, písnička „Nights Alone“ je „o šukání v autě“, zatímco třeba „Dazed & Confused“ referuje „pro změnu taky o šukání“. Najdete však i oduševnělejší moudra, kupříkladu „The Raging Sea“ věnovali lidem, kteří se i ve skupině přátel stále cítí odloučeně. A mluvili také o tom, jak je v dnešní době dobré vypadnout z USA nebo že nesnáší TikTok.
Na skromném pódiu toho sice pánové z vizuálního hlediska mnoho předvést nemohli, a tak jsme veskrze sledovali frontmana Ollieho Baxxtera (o němž byste si při poslechu desky mohli myslet, že se jedná o slečnu), jak se jen opírá oběma rukama o mikrofon a u toho hází rameny nahoru a dolů, ale podstatné je, jak přívětivě a odlehčeně jejich muzika i přes tu zvukovou plechovost působila.
Čněly z toho jasné a chytlavé refrény, které místy připomínaly žánrově blízké talentované kolegy Senses či Paramore, a zhruba každý druhý song obsahoval nějaký nosný nápad, díky němuž byste se k němu měli chuť vracet i po koncertě. Nebo na nějaké příští akci. Zkrátka – tato kapela má potenciál a mohla by i v českých končinách velice pěkně vyrůst. Sledujme ji!
Psát o Hands Like Houses jako o hlavních hvězdách večera dost dobře nejde, protože i přes větší zavedenost a obecnou popularitu faktem zůstává, že koncept společného turné spočívá v tom, že obě formace jsou si rovny. Jak takovéto spolupráce mnohdy vypadají v praxi a kolik hádek kolem toho přichází, si ale můžete přečíst ve skvělé knize Marka Hoppuse, kde šťavnatým způsobem popisuje, jakou zkušenost má s tím, když jeho Blink-182 vyrazili na co-headline šňůru s Green Day. Jinými slovy – obvykle to moc nefunguje.
Nechme ale možné zákulisní půtky stranou, protože jakmile australská formace přišla na pódium a spustila úvodní „Lotus“, v němž relativně stále ještě nový frontman Josh Raven působící v kapele od roku 2023 spustil, šel z toho mráz po zádech. Dlouho zpíval v táhlé, baladické skladbě velmi vysoko, pak ale zabouřily bicí i kytary zároveň a ten kontrast bral dech. A jak se zakrátko ukázalo, právě on je pro skupinu nejen přirozeným tahounem, ale hlavně člověkem zrozeným proto, aby zpíval na pódiu.
I vzhledem k úsporným podmínkám jej bylo všude plno, netrvalo dlouho a jeho pot z promáčených vlasů stříkal do prvních řad, neustále si ukazoval na fanoušky v davu, a tak jste měli pocit, že mluví přímo k vám. A mimo často ukazované srdečnosti už ve třetí skladbě seskočil i se stojanem od mikrofonu mezi lidi a přímo před sebou nechal své příznivce rozjet pořádný kotel.
Bylo vidět, jak je mu v tom dobře a jak je mu to přirozené. Hrálo v tom roli snad i jisté staromilství, kdy se na podobných koncertech razilo pravidlo, že mezi publikem a kapelou by neměly stát žádné bariéry, protože jsme přece všichni lidé.
Fanoušci v tričku Linkin Park nebo mikině Rock am Ring, zdaleka ne jen česky mluvící, byli nadšení. „Vypustili jsme v poslední době hodně nových skladeb,“ prohlásil zpěvák málem omluvně s tím, že řada z nich tento večer zazní. A my tak mohli jen sami sobě nadávat, že je všechny ještě třeba nemáme dostatečně hluboko pod kůží, protože naživo měly nesmírnou sílu.
Řezající kytary, frontmanův procítěný zpěv přecházejí v řev a hlavně tlak, který z nich šel, připomínal staré dobré emo veterány, jakými jsou dnes už třeba Taking Back Sunday, zaslechnout jste v tom mohli ale i ozvěny punkových řízků z Billy Talent. Chybět nemohly řeči o mentálním zdraví a ztrátě milovaných před „Hollow“, poděkování v češtině nebo ostatně i dost možná nejoptimističtější song všech dob, tedy „September“ od Earth, Wind & Fire, který jejich setu předcházel.
Speciální zmínku zaslouží cover „Wicked Game“, který nejprve obsahoval jen vokál, puštěné podklady a nenápadné bicí, aby ve druhé půli explodoval a stal se tak nejvíc ohromující předělávkou Chrise Isaaka, jakou patrně auditorium Bike Jesus ve svém životě slyšelo. Úchvatné číslo.
Hands Like Houses prostě podobně jako jejich předchůdci nedávali divákům vydechnout. Pokud na koncert někdo přišel s tím, že si oba spolky vyškrtne z bucket listu a maximálně odejde s mírným úsměvem značícím lehké uspokojení, přepočítal se. Až nad očekávání povedená vystoupení vyloženě nadchla a vyžádala si chuť přijít příště znovu. A pokud to bude v trochu větším klubu s lepším zvukem, jedině dobře. 