Hned na úvod si vyjasněme terminologii: tento text se zaměřuje na používání dronů pro dálkové bombardování a strategické údery – tedy na disciplínu, kterou do širokého povědomí protlačila válka na Ukrajině a íránská produkce. Ostatním aspektům dronového válčení, jako je průzkum, elektronický boj či taktické nasazení na úrovni družstev, se budu věnovat v budoucnu.

Dnešní analýza navazuje na můj dřívější, technicky náročnější článek vycházející z názorů současného velitele francouzské armády. Na začátek se vám pokusím udělat rychlé shrnutí části původního článku, která se zabývá právě neefektivitou dronů v strategickém bombardování.

Krátce o neefektivitě dronů

Začněme jednou z největších lží současného vojenského marketingu dronů: mýtem o „bombardováním za pár korun“. Drony typu Shahed-136 (v ruské licenci známé jako Geran-2) ve skutečnosti nejsou tak levné, jak se nám snaží namluvit clickbaitové titulky. Pokud nahlédnete do jakéhokoli seriózního zdroje, zjistíte, že jejich reálná cena se pohybuje mezi 100 až 200 tisíci dolary.

Navzdory všem marketingovým pohádkám jde stále o plnohodnotné vrtulové letadlo. A vyrobit letadlo, které má někam doletět, zkrátka stojí těch pár milionů korun. Je to sice o řád méně než u sofistikovaných západních střel s plochou dráhou letu, ale rozhodně to nejsou ty „drobné“, o kterých básní technologičtí nadšenci.

Zároveň platí, že dnes už nikdo – s výjimkou Saúdské Arábie, která střílí ze systémů Patriot na vše, co se na nebi pohne – nesestřeluje drony pozemní protivzdušnou obranou. Hlavním „kladivem na drony“ se staly laserem naváděné rakety typu APKWS, GATR nebo FZ275 LGR.

Tyto střely, odpalované ze stíhaček či bojových vrtulníků, stojí zhruba 25 000 dolarů za kus. Jeden stroj může v podvěsech nést až 152 těchto střel najednou. Vzhledem k tomu, že západní sklady disponují statisíci kusů této munice, mluvit o „ochromení PVO“ kvůli pár íránským sekačkám na trávu je poněkud úsměvné.

Mediálně ignorovaná neefektivita v Perském zálivu

Skutečnou efektivitu (či spíše její absenci) názorně demonstrovaly íránské útoky na Spojené arabské emiráty. Podle dostupných operačních dat bylo na cíle v SAE vysláno celkem 1 575 dronů. Z tohoto jich plných 1 485 bylo sestřeleno dříve, než vůbec stihlo narušit emirátský vzdušný prostor.

Z pouhých devíti desítek strojů, které pronikly přes vnější perimetr, prokazatelně zasáhly cíl jen dva: luxusní hotel Fairmont The Palm v Dubaji a průmyslovou zónu ve Fujairah. Výsledek? Pár zraněných civilistů. Menší škody pak způsobily trosky sestřelených strojů.

Když si to spočítáme, vyjde nám, že Teherán právě spálil zhruba 315 milionů dolarů jen proto, aby lehce poškodil jeden hotelový vchod a donutil arabské státy vystřílet zlomek z prakticky bezedných zásob raket APKWS. Pro srovnání: zkuste si představit, v jakém stavu by se SAE nacházely, kdyby na ně někdo za stejné peníze vypálil 315 střel Storm Shadow.

Hlavním motorem této „dronové hysterie“ jsou nejrůznější fanouškovské portály, které se sice stylizují do role odborných autorit, ale v praxi čtenáře krmí barvitými vizemi o „dronové apokalypse“. Tyto narativy pak nekriticky přebírají mainstreamová média, která mají na technickou neinformovanost snad i ústavní právo.

Ostatně, schválně se zaměřte na reportáže o ztrátách na amerických základnách v Perském zálivu z počátku roku 2026. Slovo „dron“ v nich vyskytuje vždycky. Přitom proč? Operační rozbory potvrzují, že skoro veškerou drahou americkou techniku v Perském zálivu zničily poctivé, konvenční balistické střely. Drony v těchto útocích vůbec nefigurovaly.

Dron je mrtev, ať žije OWE

Drony typu Shahed by sice teoreticky mohly najít uplatnění v rámci elektronického boje – ostatně právě k tomuto účelu byl v 80. letech vyvinut jejich německý „dědeček“, protiradarový systém Dornier DAR. Realita je však neúprosná: jakmile váš protivník disponuje funkčním letectvem s moderní avionikou a elektronickými systémy, stávají se tyto pomalé, bzučící terče v podstatě jen cvičnou střelnicí. To je fakt, který si západní štáby naštěstí uvědomily velmi rychle.

Zatímco u Ruska už nikoho nešokuje, že jeho „nejmodernější“ stíhačky jsou technologicky zaseknuté hluboko v devadesátých letech, u země, která vyrobila většinu našich smartphonů, si podobný optimismus dovolí málokdo. Čínské zbraně sice zatím v ostrém nasazení nepředvádějí žádné hvězdné výkony, ale Čína má, na rozdíl od Ruska, technologický potenciál. Západ se zkrátka musí připravit na realitu, ve které mají i stíhačky protivníka fungující radary.

Fiasko pomalých dronů v reálných střetech vedlo k rychlému přezbrojení v terminologickém arzenálu. Západní odborný prostor i nablýskané haly zbrojních veletrhů začal ovládat nový buzzword: One Way Effectors (OWE). Výrobci se sice prodejní nálepky „dron“ drží jako klíště, ale ve skutečnosti jde jen o vzletný eufemismus pro levné střely s plochou dráhou letu.

Filozofie OWE je na papíře lákavá. Tyto stroje mají být dostatečně výkonné a rychlé, aby je nešlo eliminovat „za pár korun“ protipozemní municí ze stíhaček, ale zároveň mají zůstat výrazně levnější než špičkové západní rakety. Zde se ovšem dostáváme k jádru roblému, který jsem si pro vlastní potřeby pojmenoval „Tomahawk paradox“. Popíšu vám ho v osmi krocích:

Začněte u základního Shahedu. Zjistíte, že vám jich drtivá většina popadá do polí kvůli primitivnímu elektronickému rušení. Řešení? Musíte přidat odolnou GPS s vojenským kódováním (např. standard M-Code), což je první zářez do rozpočtu.Dron je tak pomalý, že nepřátelské letectvo má čas v klidu dopít kávu, vzlétnout a všechny vaše střely sestřelit ještě před hranicemi. Musíte tedy upgradovat na turbovrtulový nebo levný proudový motor.Nyní už jsou drony příliš drahé na to, aby byly jen snadným cvičným cílem pro levné rakety APKWS za pár tisíc dolarů, musíte jim dodat skutečnou rychlost. Instalujete tedy standardní proudový motor, aby rychlostí alespoň dorovnaly ty stíhačky.U takto drahých dronů, si už nemůžete dovolit, aby dvě třetiny minuly cíl. Přidáte tedy vyspělé koncové senzory – infračervené čidlo nebo aktivní radarovou hlavici.Protože nechcete o tuhle drahou hračku přijít kvůli jedné mikrovlnné zbrani nebo pokročilému rušení, musíte nahradit běžnou elektroniku drahými, radiačně a elektronicky stíněnými vojenskými čipy.Tím jsou už drony příliš drahé na to, aby se vyplatilo nechat je nepřátelské stíhačky sestřelovat střelami AMRAAM, odpalovanými z dálky. Řešení? Pošlete dron do extrémně nízkých výšek, což vyžaduje instalaci přesného vojenského laserového výškoměru.Když už ta střela stojí tolik, byla by hloupost nepřidat prvky radarového stealth a záložní inerciální navigaci pro spolupráci s ostatními senzory.Gratuluji! Právě jsme znovu navrhli střelu BGM-109 Tomahawk.Testovat je radši nebudeme

Západní zbrojní trh je v současnosti zaplaven projekty OWE, které se střídavě maskují za drony, „chytré efektory“, „autonomní letecké nosiče“ nebo jiné marketingové novotvary. Tyto zbraně však čelí rostoucí vlně kontroverzí, pramenící především z faktu, že je vyvíjejí ambiciózní vojenské start-upy. Tento model, tolik oslavovaný v Silicon Valley, s sebou v obranném průmyslu nese dva fatální problémy.

Tím prvním je naprostá netransparentnost skutečných nákladů. V rámci probíhajícího programu FAMM (Future Affordable Mass Munitions), zastřešeného agenturou DIU, nabízejí tyto start-upy Pentagonu lehké střely s plochou dráhou letu za lákavých 350 000 dolarů.

Zní to skvěle, dokud nenahlédnete do účetních knih. Většina těchto firem aktuálně pálí miliardy dolarů rizikového kapitálu a nikdo – pravděpodobně ani jejich vlastní management – netuší, kolik bude stát sériová výroba jednoho kusu OWE v okamžiku, kdy vyschne dotační bublina.

Druhým a podstatně závažnějším problémem je prostý fakt, že nikdo netuší, zda by tyto zbraně v reálném boji vůbec fungovaly. Vojenské start-upy se nezávislému testování úřadu DOT&E (Director, Operational Test and Evaluation) dosud úspěšně vyhýbaly pomocí nejrůznějších právních kliček a lobbingu. Když už však musel těmito testy projít například systém ALTIUS od ambiciózní společnosti Anduril Industries, skončilo to sérií bizarních technických selhání, která v Pentagonu vyvolala značné rozpaky.

Trumpova administrativa se k tomuto „narušování inovací“ postavila s lehkostí sobě vlastní. Ministr obrany Pete Hegseth jednoduše zakázal úřadu DOT&E provádět fyzické testy. Nově musí kontroloři slovo od slova věřit všemu, co jim výrobci řeknou. V praxi to znamená, že reálnou funkčnost střel už nikdo nezávisle neověřuje. Postavit národní bezpečnost na tom, že technologické start-upy mluví pravdu, je opravdu zajímavý plán.

Když levně není levné

Zde se dostáváme k zásadnímu matematickému problému, který zastánci levných zbraní okázale ignorují. Uvažujme modelovou situaci: na jedné straně stojí špičková střela AGM-158B JASSM-ER v ceně 1,1 milionu dolarů s 99% pravděpodobností průniku nepřátelskou PVO. Proti ní postavíme start-upový Barracuda-M 500 od společnosti Anduril, u kterého bude pravděpodobnost úspěchu třeba 50 %.

Abychom u „levnější“ varianty dosáhli stejné, tedy 99% jistoty zničení cíle, museli bychom jich na jeden úkol vyplýtvat hned sedm. Střela za třetinu ceny, které ovšem potřebujete sedm kusů k nahrazení jednoho originálu, už sama o sobě nezní jako zrovna geniální ekonomický tah.

Tento výpočet navíc platí pouze v ideálním světě, kde selhání jednotlivých střel jsou na sobě statisticky nezávislá. Jenže bojiště není hod kostkou v kasinu. Pokud proti první střele Barracuda zafunguje čínské elektronické rušení s 50% úspěšností, s největší pravděpodobností oslepí i všech zbývajících šest střel v salvě. Pokud má zbraň systémovou slabinu, jejím prostým namnožením problém nevyřešíte – pouze nepříteli usnadníte práci.

Osobně se mi upřímně příčí ono zjednodušující „ekonomické pojetí války“, které na bojiště nahlíží jako na účetní uzávěrku: zbraň stála X, zničila cíl za Y, a pokud je X menší než Y, vítězíme. Kdybychom touto logiku vztáhli na západní spojenci během druhé světové války, tak prohrávali až do jejího konce.

Jenže i když přistoupíme na tuto poněkud omezenou optiku, výroba pochybných levných náhražek stále nedává smysl. Drtivá většina osvědčených západních střel s plochou dráhou letu – jako jsou Storm Shadow, Taurus KEPD 350 nebo AGM-158 JASSM-ER – vyjde kusově na něco kolem milionu dolarů. V současné Ruské federaci existují statisíce cílů, jejichž likvidace za milion dolarů je z vojenského hlediska velice výhodná. Vždyť i průměrný modernizovaný tank stojí několikanásobně víc.

Západní střely nejsou drahé

Někdo by mohl namítnout, že na samotném vývoji levnějších alternativ není nic špatného. A z ryze vojenského hlediska skutečně není, i kdyby to mělo být pouze pro použití na Ukrajině. Skutečné nebezpečí však tkví v něčem jiném: „zázračné drony“ se staly dokonalým politickým alibi.

Tato iluze levného řešení umožňuje elegantně utíkat od pálivého problému poddimenzované výroby pokročilé munice. Místo toho, aby se učinili těžká rozhodnutí, raději se mluví o levných rojích, které vše vyřeší za zlomek ceny. A kdyby se někdo takový našel, okamžitě bude umlácen módními hesly o tom, že „drony jsou budoucnost“ a nákup stíhaček či raket je „překonaný koncept studené války“.

Americká zásoba střel JASSM se pohybuje kolem 3 300 kusů a u střel Tomahawk je to zhruba 2 000. Představme si však, že by se Západ rozhodl pro úplný úlet – nakoupit v příštích deseti letech „absurdní“ množství střel, například 100 000 kusů od každého typu. Celkový účet by se zastavil na částce zhruba 350 miliard dolarů.

Pokud budeme velmi konzervativní a předpokládáme, že díky stonásobnému nárůstu produkce klesne jednotková cena pouze o polovinu, dostaneme se na částku 17,5 miliardy dolarů ročně. To představuje zhruba 1,75 % aktuálního amerického vojenského rozpočtu. V Evropě, kde jsou výdaje nižší, ale ceny techniky o něco příznivější, by se jednalo o zhruba 2,5 % ročních vojenských výdajů.

Aby Američané „ušetřili“ oněch 1,75 % a mohli si dovolit skutečně efektivní arzenál, stačilo by jediné: přestat financovat zbytečné zbraňové systémy, které v rozpočtu figurují jen jako drahé „sociální projekty“, a zrušit desítky nadbytečných základen, jejichž jediným účelem existence je udržet pracovní místa ve volebním obvodu konkrétního kongresmana. Evropské vojenské rozpočty navíc v roce 2026 rostou tempem 10 % ročně, takže investice ve výši 2,5 % by nikoho fakticky nebolela.

Utíkání do říše snů

Častým protiargumentem bývá údajný nedostatek průmyslových kapacit. To je ovšem mýtus – ve skutečnosti chybí pouze politická vůle. Je jasné, že evropský koncern MBDA nedokáže vyrobit 10 000 střel MdCN (evropský ekvivalent střel Tomahawk) hned příští rok. Pokud však s výrobcem podepíšete kontrakt na dvanáct let a 100 000 kusů, firma masivně zainvestuje, postaví nové linky a munici dodá.

Jenomže v tom je ten háček: dlouhodobé kontrakty jsou pro politiky na obou stranách Atlantiku naprostým strašákem. Podpis smlouvy, která přesahuje dvě nebo tři volební období, nenabízí okamžité politické body a odebírá možnost každoročně „vrtět rozpočtem“ podle aktuálních nálad voličů.

V Evropě je situace ještě o stupeň absurdnější. Společné nákupy vyžadují koordinaci, kterou unijní metropole zvládají jen s největším sebezapřením. Navíc by někdo musel vyřešit „národní hrdost“ – tedy fakt, že miliardy z nákupů uvidí jen těch pár zemí, které tyto střely skutečně vyrábějí. Aby se projekt nezasekl, musela by se výroba komponentů složitě rozprostřít po celém kontinentu, což by celý projekt průmyslově zničilo.

Všechny tyto překážky jsou přitom čistě politické, a tedy řešitelné. Realizace takových programů by masivně posílila reálné bojové schopnosti západních armád a zajistila nám bezpečnost za mnohem méně peněz, než kolik vyhazujeme dnes v rámci panických nákupů kvůli 5 % HDP na obranu. Jenomže je mnohem pohodlnější tyto strukturální problémy ignorovat a utíkat do říše snů o „zázračných technologiích“ a „dronových revolucích“, které to všechno vyřeší.

Původní článek o dronech:

https://understandingwar.org/research/middle-east/iran-update-special-report-april-3-2026/