Vlastimil Harapes se narodil 24. července 1946 v Droužkovicích na Chomutovsku do rodiny přísného ochotníka a úřednice. Na pražské taneční konzervatoři přitom zpočátku výkonnostně zaostával, z klasického baletu mu hrozila pětka a od profesorky Chourové poslouchal, že se na něj nedá dívat. „Já jsem narozen ve znamení Lva a Lvi se mají chválit, to ona nevěděla,“ vzpomínal později na tehdejší psychický tlak a mindráky, ze kterých ho vytáhl až přechod k lidovým tancům.
První praktickou zkušenost před kamerou získal ještě během studií, kdy se celá jeho třída objevila v hromadných scénách hudebního filmu Starci na chmelu v roce 1964. Tento debut mu okamžitě otevřel dveře k další filmové práci. Režisér František Vláčil si ho totiž na základě kamerových zkoušek vybral pro roli Kristiána v historickém eposu Markéta Lazarová. Harapes sice v roce 1965 konzervatoř úspěšně dokončil, jeho prvním zaměstnáním se však kvůli rozpracovanému projektu stal stálý pracovní poměr u filmového studia Barrandov s tehdy solidním platem devět set korun. Snímek se natáčel v letech 1965 až 1966 na Šumavě, kde herci kvůli čekání na vhodné počasí museli vydržet obrovské časové prostoje.
Zatímco filmové hvězdy si užívaly bohémský život, Harapese dlouhé pauzy na Šumavě a neustálé čekání na světlo unavovaly. Toužil po okamžité akci a dobrovolně vyměnil pohodlí filmových ateliérů za pevný divadelní režim a každodenní práci na sále. „Když jsem pochopil, která ruka je pravá a která je levá, řekl jsem si: Budu nejlepším tanečníkem a hotovo,“ popisoval rozhodující moment. V červenci 1966 nastoupil do baletního souboru Národního divadla a díky mimořádné pracovitosti brzy získal náskok před svými vrstevníky. Divadelní práce mu vyhovovala, protože výsledek závisel pouze na jeho vlastním výkonu, nikoli na cizích rozhodnutích. Filmové nabídky pak přicházely bez jeho aktivního přičinění. „Zřejmě to tak všechno mělo být. Jsem v tomhle ohledu fatalista,“ dodával.
Foto: Archiv ND/se souhlasem
Vlastimil Harapes a Marta Drottnerová na jevišti Národního divadla v baletní inscenaci Návraty ke krásám (1979).
Triumf vykoupený ochrnutím
Diváci v sálech viděli iluzi absolutní lehkosti, za oponou se však odehrávala čistě mechanická dřina. Harapes v roce 1971 získal statut sólisty Národního divadla, zásadní význam pro něj však měla již stáž v Choreografickém učilišti A. J. Vaganovové v tehdejším Leningradu v roce 1968. Pod vedením pedagoga, který formoval i Michaila Baryšnikova, tam jako jediný cizinec odtančil tři představení Labutího jezera v roli Prince v Michailovském divadle. „To se nikomu nestalo. Ani omylem,“ komentoval tento úspěch. Na domácí scéně ho šéf Jiří Němeček obsadil jako Modrého ptáka v Šípkové Růžence, kde hned v počátcích kariéry získal výraznou jevištní příležitost.
Vždy se řídil vlastním uměleckým krédem: „Pro mne je nejdůležitější respektovat muziku. Tančím hudbu, ne na hudbu.“ Během dvaceti let aktivní činnosti ztvárnil v Národním divadle přes padesát sólových rolí včetně Romea, Merkucia, Spartaka či Albrechta v Giselle. V letech 1977 až 1983 navíc působil jako stálý host porýnské opery v Duisburgu a Düsseldorfu. Souběžně hrál ve filmech Den pro mou lásku (1976), Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) či Panna a netvor (1978). Režisérům sice vyhovoval typově, ale nikoli hlasově, a proto ho ve filmech předabovali František Němec, Jiří Klem nebo Jiří Zahajský. Při práci na psychologickém dramatu s Martou Vančurovou prožíval silné emoce: „Byl jsem asi tak trochu zamilovaným, nebo dost,“ přiznal po letech.
Foto: Archiv ND/se souhlasem
Vlastimil Harapes v baletu Korsár (Pas de deux) v roce 1979.
Tato masová popularita měla odvrácenou stranu. Extrémní pracovní tempo, kdy odehrál až pětadvacet představení měsíčně, vedlo k únavovým zlomeninám holenních kostí, zánětům šlach a nevratnému opotřebování kloubů. Největší zdravotní komplikaci však znamenal chirurgický zákrok, při kterém mu lékaři museli naříznout nervy v rameni. Následkem operace ochrnul na horní končetinu a trvalo rok a půl intenzivní rehabilitace, než ruku znovu zvedl a dokázal zapojit biceps. Třínásobný vítěz divácké anketě o tanečníka roku z let 1984 až 1986 k dopadům profese s odstupem dodával: „Velkým sportováním si lidi v podstatě škodí.“
Vyhazov z Národního divadla
V roce 1989, kdy celá země prožívala euforii, se Harapes ocitl na konci své aktivní taneční dráhy. V letech 1987 až 1989 sice ještě působil jako sólista a šéf baletu Laterny magiky, kde ztvárnil titulní roli v inscenaci Odysseus, ale odchod z aktivní scény znamenal radikální zlom. Ze dne na den zmizel adrenalin z tance a v roce 1990 plynule přešel do pozice uměleckého šéfa baletu Národního divadla. Zde musel uplatnit zcela opačné schopnosti než na jevišti – manažerské řízení, diplomatické vyjednávání, omlazení souboru a potlačení vlastního ega ve prospěch týmu.
Zatímco dříve mu lidé tleskali, v této roli musel transformovat divadelní provoz do nových ekonomických podmínek a propouštět zaměstnance. Jako šéf postupoval nekompromisně. Když propustil tanečníka z Německa, reagoval na protesty odborů věcně: „Lidi, to mám napsat do programu Národního divadla, že se na toho člověka nedá dívat, ale on se snaží?“ Vedle manažerské práce se podílel na choreografii a režii baletu Popelka a na Labutím jezeře. V čele souboru stál dvanáct let, do roku 2002, kdy po nástupu nového ředitele Daniela Dvořáka musel v polovině funkčního období nečekaně skončit.
Foto: Archiv ND/se souhlasem
Vlastimil Harapes v titulní roli baletní inscenace Macbeth v Národním divadle (1984).
Tento náhlý konec, doprovázený okamžitým rušením rozpracovaných projektů, nesl s hořkostí, i když navenek zachovával dekorum. „Byla to složitá situace, protože jsem měl nasmlouvané tituly a náhle jsem musel vše zrušit,“ přiznal po letech, ale zároveň dodal, že svému nástupci Petru Zuskovi nic nevyčítal. Přestože ho divadelní administrativa unavovala, v Národním divadle zůstal jako baletní mistr až do roku 2009. Později vyučoval na Mezinárodní konzervatoři Praha a hostoval v Římě. Svá vysoká ocenění včetně Ceny Thálie za celoživotní mistrovství z roku 2011 bral s nadhledem a vlastní profesní přístup shrnoval pragmaticky: „Umění je podle mě nutné mít z 25 procent talentu, 25 procent píle a 50 procent inteligence. A hlavně nebýt nikdy sám se sebou spokojený.“
Sňatek se Zagorovou a 44 let s disidentem
Soukromý život si Harapes pečlivě střežil před veřejností i státním aparátem. V roce 1986 se oženil se zpěvačkou Hanou Zagorovou, hlavně kvůli adopci dítěte, kterou tehdejší zákony svobodným lidem prakticky zakazovaly. Společně si adoptovali čtyřletou Annu, úřady však po zásahu biologické matky celou proceduru bleskově zrušily. Harapese mrzelo, že nemá vlastní děti. „První žena nechtěla mít děti a druhá, Zagorka, nesměla, protože měla tu nemoc,“ vysvětlil po letech. Manželství skončilo rozvodem v roce 1992, ale oba umělci zůstali blízkými přáteli po celý zbytek života.
Nejbližším člověkem pro něj byl básník a dramatik Josef Topol. Dali se dohromady v roce 1971, kdy Harapes získal statut sólisty v Národním divadle a Topol působil v Divadle za branou. Prožili spolu čtyřicet čtyři let v bytě na pražské Malé Straně, přestože tehdejší režim homosexualitu potlačoval a Státní bezpečnost Topola jako signatáře Charty 77 soustavně sledovala. Harapes se tak ocitl v paradoxní situaci. Zatímco jako oficiální hvězda reprezentoval tehdejší kulturu a přebíral státní ceny, doma sdílel domácnost s režimu nepohodlným disidentem. V umělecké komunitě se o jejich vztahu vědělo, ale oba odmítali jakoukoli veřejnou prezentaci.
Foto: Archiv ND/se souhlasem
Josef Topol a Vlastimil Harapes v roce 1991.
Společný život definitivně skončil v roce 2015, kdy Josef Topol po dlouhé nemoci zemřel. Harapes přišel o partnera, který s ním prošel obdobím největší slávy i odchodem z veřejného života. Pro bývalého tanečníka to znamenalo zásadní předěl. Truchlil v soukromí, bez veřejných gest, ale samota v pozdním věku přispěla k rychlému zhoršení jeho vlastního zdravotního stavu.
Zpátky na jevišti a nečekaná diagnóza
Po ukončení taneční kariéry a odchodu z vedení divadla se Harapes vrátil k herecké práci. V sedmdesáti letech přijal angažmá v divadle Semafor, kde vystupoval v inscenaci Prsten pana Nibelunga nebo v úpravě klasického muzikálu Čochtanův Divotvorný hrnec. Pracovní tempo Jiřího Suchého či Soni Červené pro něj bylo inspirací. Zatímco dříve podřizoval denní režim náročnému tréninku, v této životní etapě dobíjel energii jednoduše: „Já nejradši spím, spánek je nejdůležitější regenerační proces. A pak jdu do hospody na pivo na Plzeň dvanáctku.“
Letitá fyzická zátěž se však s přibývajícími lety projevovala čím dál silněji. Opotřebované klouby mu způsobovaly bolesti při chůzi, on sám však odmítal roli stěžujícího si pamětníka a jakoukoli sebelítost. „Nepředstavujte si, že se nějak nostalgicky opájím minulostí. Spíše se soustředím na to, co je dnes, a na to, co bude,“ konstatoval. O stárnutí mluvil otevřeně. Tanec považoval za umění mladých lidí, ve kterém starší generace může nabídnout už jen zkušenost.
Vlastimil Harapes zemřel po krátké nemoci 15. května 2024 ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze ve věku 77 let. Příčinou úmrtí byl závažný karcinom plic, který mu lékaři diagnostikovali teprve několik týdnů před smrtí.
Anketa
Rozumíte jeho rozhodnutí oženit se s Hanou Zagorovou účelově kvůli adopci dítěte?
Ano. Udělal bych to samé. Touha po dítěti omlouvá i formální sňatek.
Ne. Manželství má být postavené na lásce, ne na obcházení tehdejších zákonů.
Těžko soudit. Byla to jiná doba a tehdejší úřady jim nedaly na výběr.
Celkem
hlasovalo
185
čtenářů.
zdroje: