Do roku 1968 byla velkou hvězdou vinohradského divadla, hrála ty nejráznější role. Přátelila se s Jiřinou Jiráskovou a Jiřinou Švorcovou, která se nechvalně zapsala do dějin jako ta, co četla v Národním divadle text Anticharty.

Tyto vynikající herečky se znaly z vinohradského divadla, kde působily od počátku 50. let. Zatímco Jirásková a Švorcová byly tou dobou zapálené komunistky, Chramostové to chvíli trvalo, než vstoupila do strany.

Ve svých 24 se provdala za Bohumila Pavlince, ředitele Československého rozhlasu v Brně. „S prvním mužem jsme se brali v červenci roku 1950; byl to mladý idealistický redaktor, samozřejmě bolševik. Za svědka nám šel jeho guru Otto Šling, kterého hned v září zatkli a pak jej popravili v monstrprocesu. Čili vedle vás nejdřív někdo sedí na vaší svatbě a za pár měsíců ho pověsí a jeho popel rozpráší na benešovské silnici. Dějiny se pak rozjely a člověk se snažil, aby je přečkal, aby je přežil,“ uvedla v rozhovoru pro Respekt.

V době, kdy se stala členkou souboru Divadla na Vinohradech musela čelit tomu, že její muž, idealistický komunista bez správného kádrového profilu, byl vyloučen ze strany a zbaven svého postavení v rozhlase. Následně skončil v ostravských dolech. Do toho ji otravovala StB s tím, že když opustí manžela, bude moci hrát. Podlehla nátlaku, v roce 1957 podepsala tzv. vázací akt (její krycí jméno bylo Klára) a počátkem 60. let vstoupila do strany. „Jistěže jsem tenkrát chtěla sama sebe zachránit, byla jsem mladá a kolem nás šlo o život. Ale taky jsem chtěla dělat kariéru a být slavná. Víte, lepší je být blbý v mládí a zestárnout k moudrosti než naopak,“ přiznala otevřeně v roce 2018. Není však prokázáno, že by Chramostová někdy někoho skutečně udala. Ti, co ji znají, nevěří, že by doopravdy s StB spolupracovala. „Chápala bych, že by podepsala nějakou spolupráci v domnění, že tím pomůže svému muži Pavlincovi, který byl zavřený. Byl ředitelem brněnského studia Československé televize a potom byl rehabilitovaný. A pamatuju, že jsme jeho propuštění oslavovali u nich v bytě za Muzeem. Byly to hezké, kamarádské vztahy. Divím se, že to neuvedla na svou obhajobu. Ona ale nebyla typ, který by někoho udával, to určitě ne,“ uvedla Jiřina Švorcová ve své knize.

Po rozpadu prvního manželství navázala Vlasta vztah s brněnským sochařem Konrádem Babrajem, se kterým měla syna. Chlapec, kterého pojmenovali po otci, se narodil v červenci 1959. V necelých čtyřech letech bohužel jeho život vyhasl. Stalo se tak v důsledku autonehody. Řídila tehdy Vlasta. Unavená herečka jela 25. května 1963 z Prahy do Brna. Poblíž Popůvek předjížděla náklaďák se senem a oslněna protisvětlem nabourala. Syn zemřel a Chramostová s vážnými zraněními skončila v nemocnici. Nějakou dobu si pobyla také na psychiatrii. Tehdy si od svého partnera vyslechla něco, co jí srazilo ještě víc na dno. Ve svých pamětech po letech uvedla, že jí Babraj vinil z toho, že jejich syn zemřel. Tehdy za ní začal do nemocnice docházet její budoucí manžel, o sedm let mladší kameraman Stanislav Milota, a vtáhl ji do života. Byli spolu až do jeho smrti. Skvěle se doplňovali, jeden druhého si velmi vážili. Byl to on, kdo stál za kamerou, když Vlasta společně s Rudolfem Hrušínským zazářila ve filmu Spalovač mrtvol.

Foto: Gampe, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Vlasta Chramostová, graffiti na památku zemřelé herečky v podchodu zastávky tramvají Muzeum (v Legerově ulici) v Praze.

To, co tou dobou prožívala, se odrazilo i v její herecké profesi. „Naše někdejší přátelské seskupení se nám rozpadlo, divadlo dostalo nového šéfa Luboše Pistoria, s ním přišli a postupně přicházeli noví členové, příslušníci mladé herecké generace – k nám do dámského souboru přišly například Iva Janžurová a Gabriela Vránová. Trnem v oku byla mnohým má politická angažovanost, přesto mě v roce 1963 potkala opravdu velká herecká příležitost: Tolstého Anna Karenina! Jenomže…Titulní roli obsadil režisér Pleskot dvojmo: Anna č. 1 Vlasta Chramostová, Anna č. 2 Jiřina Švorcová. Vlasta v té době prožívala rozchod s manželem Babrajem a Kareninu pojala jako ženu, která obžalovává mužské plémě, což odpovídalo současným ženským emancipačním snahám, oprávněně odsuzujícím sobecké a povrchně milující muže. Já jsem pochopila Annu jako ženu, která našla sílu k revoltujícímu gestu, ale jeho důsledky nedokázala unést. Vlastina Anna byla žena silná, moje nikoliv,“ vzpomínala na tu dobu Švorcová. „Vlastino pojetí Jaromíra Pleskota uchvátilo a po mně pak vyžadoval totéž. Já jsem ale stejnou cestou jít nemoha, i kdybych bůhvíjak chtěla. Pleskot jednou přerušil zkoušku, všechny vyhnal a hrozně mě seřval. Prý jsem sentimentální, že se na to nedá koukat, že se pod to, jak hraju, nepodepíše a tak dále. Asi půl hodiny mě podobným způsobem „povzbuzoval“. Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale vydržela jsem to. Jen jsem tam stála a říkala si: Jestli to chceš dělat, tak to musíš vydržet. A když mu došel dech, tak jsem mu řekla: ,Jestli můžeš zkoušet, tak já můžu.´ A to ho odzbrojilo.“ Herecký výkon Vlasty vzbuzoval úctu. U publika a kritiky nicméně zvítězilo pojetí Švorcové, což Chramostová nesla velice těžce.

Foto: I, Ondřej Žváček, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Divadlo na Vinohradech

Pak přišel rok 1968 a Vlastě se začal měnit život. Vystoupila ze strany a rozhodla se odejít z vinohradského divadla na protest proti odvolání ředitele Františka Pavlíčka. Než dala hodinovou výpověď, domluvila si angažmá u Otomara Krejči. „Vlasta měla velké sebevědomí a velké ambice. Pak bylo Divadlo Za branou zrušeno a divadla si rozebrala jeho herce. Jako svaz jsme proti jeho zrušení protestovali, protože jak se z někoho udělá mučedník, k ničemu dobrému to není. Naopak, je to kontraproduktivní. Bohužel byl na městě jeden takový zásadový funkcionář, takže se to stalo a Vlastu Chramostovou do Prahy nechtěli, protože byla na špici odboje. Nakonec šla do Kolína. Tehdejší ředitel kolínského divadla mi řekl, že přišla s požadavkem, že bude hrát jen to, co bude chtít, tak ji nevzal. Nakonec šla do Chebu, kde dělala Matku Kuráž, a jezdili tam za ní její příznivci z Prahy. Z každého představení se tak v podstatě stala demonstrace, což také nešlo. No a pak už hrála jen v soukromí takzvané Bytové divadlo, protože už byla zapojená do disidentské činnosti. A z toho už nebylo úniku, protože by musela volit,“ popsala Švorcová dobu, kdy se pro Chramostovou zavřely divadelní scény.

To byl okamžik, kdy se Chramostová rozešla s oficiální československou kulturou. Dostala se do okruhu disidentů, kteří se podíleli na jejích bytových představeních. Stýkala se tak pravidelně například s Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským či Vlastimilem Třešňákem. Dlouhé roky se přátelila s Václavem Havlem, který ji pak po revoluci udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Po roce 1989 se stala členkou Národního divadla a v roce 2008 obdržela mimořádnou cenu Thálie. Zahrála si také ve filmech Je třeba zabít Sekala a Kuře melancholik.

Foto: User:Martin Kozák, Attribution, via Wikimedia Commons

Václav Havel

Naopak pro Švorcovou po revoluci herecká dráha skončila. Svými kolegy byla vypuzena z Divadla na Vinohradech, komunistickým idejím ale zůstala věrná. Roku 1996 neúspěšně kandidovala za KSČM do Senátu. Když v rámci své kampaně vystoupila v diskuzním televizním pořadu Sedmička televize Nova, dostala se kvůli Chramostové do křížku s bývalým ministrem kultury Pavlem Tigridem, který ji obvinil, že zničila Vlastu Chramostovou. Bránila se slovy: „Paní Chramostová odešla z divadla dobrovolně a sama na protest proti příchodu nového ředitele. Hrála v jiných divadlech. Že jí po tom jiná divadla nechtěly, na tom jsem já neměla žádnou zásluhu.“ Jak uvedla ve své knize, byla to otázka volby a bylo potřeba počítat s důsledky. „Já jsem si po listopadu 1989 také musela volit, ale rozhodla jsem se odejít z divadla. Mohla jsem v něm zůstat, vystoupit ze strany, být chvilku tiše a pak hrát dál, ale já jsem si zvolila tuhletu cestu a věděla jsem, s jakými důsledky to bude. A ona si tenkrát zase zvolila cestu a musela taky počítat s důsledky, které to pro ni bude mít. Tragédií ale bylo, že ona odešla v době svého hereckého rozkvětu, kdy sklízela největší plody svého talentu, zatímco já jsme odešla do důchodu.“

Foto: Fousek.apple, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons

Pavel Tigrid

Mezi tehdejšími přítelkyněmi – Jiráskovou, Švorcovou a Chramostovou vyrostla vysoká zeď, kterou ani jedna po revoluci nepřekročila. Každá žila jiným způsobem života. Podle Švorcové byl rozkol mezi nimi velký asi i proto, že dlouho byly na jedné lodi. Chramostová, která jako jedna z prvních podepsala Chartu 77 zemřela roku 2019 ve věku 92 let. Svého muže přežila o pouhých osm měsíců.

GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.