Máme před sebou brožurku s názvem „My sudetští Němci / Wir Sudetendeutschen“, u které je dosti drobným písmem uveden vydavatel, tedy „Sudetendeutsche Landsmannschaft“, a stejně drobně oznámeno financování od „Bayerisches Staatsministerium für Familie, Arbeit und Soziales“. Co byste mi k tomu řekl?


Jedná se o brožurku propagační, určenou primárně českému obyvatelstvu, napsanou velmi dobrou češtinou a s minimálním množstvím prohřešků vůči českému pravopisu. Rozhodně aspoň v tomto jde o výrazný posun od onoho německo-„českého“ letáku „Rozkaz pro obyvatele“ z března 1939.



Vzal jste to hned zostra. Ale vcelku vám rozumím, protože celým materiálem, který se tváří jako vstřícnost sama, se vine zjevná propaganda ve stylu – buď uznáte náš pohled, který je esencí dorozumění, dialogu a smíření, nebo jej odmítnete, a pak jste pokračovateli nacionalismu, totality a všeho špatného…


Poněkud jste to zjednodušil, ale obecně máte pravdu. Je jejich věcí, jak sami sebe nazývají a jak svoje dějiny interpretují, ale nechápu, proč nás tím obtěžují. Zcela jistě si dokážou zaplatit české jedince či skupiny, aby jejich názory sdíleli. To vidíme minimálně v posledním desetiletí. Zatím si však dovolím pochybovat, že by nám svůj pohled dokázali obecně vsugerovat. Takže jde spíše o jejich stálou snahu odříznout ze štangle další, užší či širší, kolečko. A ten germanismus jsem použil záměrně.


Brožurka má dvě části, první je obecným sebevychvalováním, druhá historickým přehledem. Takže se s vámi budu asi bavit o té druhé části…


Jako obvykle vám do plánu trochu hodím vidle a nejdříve se budu věnovat geografii. V brožurce jsou na více místech přidány mapy. Většinou jde o mapu s vyznačenou hranicí České republiky, přičemž část jejího území je barevně odlišena. Podle jedné vysvětlivky jde prý o Němci osídlené území v roce 1937. Poněkud nechápu, kde ony údaje o osídlení v roce 1937 získali, protože sčítání lidu proběhlo v roce 1930. Pokud je mi známo, v žádném politickém okrese v českých zemích nežilo pouze a jen německé obyvatelstvo.



Ano, v politickém okrese kraslickém bylo přes 98 % obyvatel německé národnosti, ano, ve 26 okresech přesahoval počet obyvatel německé národnosti 90 %, ale politických okresů bylo v českých zemích celkem 151. Takže tvrzení, že barevně odlišené území bylo osídleno Němci, je minimálně nepřesné, nemluvě o skutečnosti, že neodpovídá ani jeho vročení. Je to něco podobného jako vyjádření jisté europoslankyně, že nás osvobodili Američané, později opravené, že nás osvobodili také Američané. Možná se tedy v novém vydání dočkáme upřesnění, že jde o území osídlené také Němci. Jaroslav Foglar razil pro podobná individua termín „takytáborník“, zde by šlo asi o „takyodborníky“ a „takyvědce“.


U těch map jsou ovšem zajímavé popisy…


Proti dvojjazyčným názvům měst nelze nic mít. Z historického hlediska jde o správný postup. Navíc, v meziválečném Československu šlo o zákonný úzus. Kvitují s potěšením, že na rozdíl od období protektorátu jsou názvy uvedeny nejprve česky, a poté německy. Otazníky však vznikají u regionů a vyšších celků. Na jedné mapě je uveden pojem „sudetské Slezsko“ na druhé pak „Moravské Slezsko/Sudetenschlesien“. To jsou zcela nesmyslné patvary, nemající oporu v ničem.


V roce 1742 došlo k rozdělení této země, tehdy oficiálně jedné z vedlejších zemí České koruny. Většina území připadla Prusku a byla od té doby označována jako pruské Slezsko. Menší část zůstala u České koruny a byla označována jako české Slezsko, po roce 1804 (vznik Rakouského císařství) jako rakouské Slezsko. V Československu šlo nejprve o Zemi slezskou, začleněnou v roce 1928 do Země moravskoslezské. Svévolné označování cizích území jinými názvy to často dělávají okupanti, nikoli údajní přátelé.



Se Slezskem je pak problém obecně. Na obou zmíněných mapách jsou uvedeny státní celky Rakousko a Slovensko, na jedné také Polsko, přičemž název posunut daleko na východ od Odry. Je zajímavé, že zde nikde není uvedeno Německo. Na obou mapách jsou však uvedeny nejen regiony Bavorsko/Bayern a Sasko/Sachsen, ale zcela totožnými písmeny i Slezsko/Schlesien, což by mělo enormně zajímat naše polské sousedy. Tady jde o zjevné odmítnutí uznání hranice Odra–Nisa, což byla jedna z podmínek sjednocení Německa.


Rozumím, takže onen pohled, který je esencí dorozumění, dialogu a smíření, nejen označuje části národnostně smíšených území meziválečného Československa za čistě německé, ale také zjevně zpochybňuje státní hranice kodifikované mezinárodními smlouvami. Ale pojďme přece jen k těm historickým pasážím…


V celé historizující části vidím tři problematické pasáže, které, bohužel, ukazují zcela odlišné tužby, než které jsou propagandisticky nabízeny. Jde o dvojstranu s časovou osou označenou jako „Naše historie v přehledu“, dvojstranu s názvem „Bezpráví Benešových dekretů“ a stránku s názvem „Tváře“.


Ona časová osa začíná přelomem 12. a 13. století a příchodem německých osadníků „na pozvání knížat a králů českých zemí“. Zde vidíme zcela ahistorickou titulaturu, místo správného a mnoho staletí obecně užívaného pojmenování český kníže a český král, pravděpodobně směřující k oslabení českého prvku našich panovníků. Podobnou výhradu lze mít k roku 1348 a založení pražské univerzity, kde panovník je primárně označen jako císař Svaté říše římské, jímž v té době rozhodně nebyl. Univerzitu totiž založil český a římský král Karel, jenž se císařem stal až o sedm let později. Takže zde máme opět ahistorický pokus o zlehčení českého vkladu. Poněkud nechápu, co má s jejich dějinami společného upálení Jana Husa v Kostnici. Z domácí války husitské epochy by se našlo vícero akcí, jež by se záměrem autorů konvenovaly lépe. Následuje skok o dvě století a tvrzení, které jistě stojí za citaci: „Náboženské spory a mocenské rozpory mezi císařem a českými stavy vedou k pražské defenestraci a posléze jsou příčinou třicetileté války“.


BPP

mimo zastupitelskou funkci



Pokud tomu citátu dobře rozumím, tak viníky třicetiletého konfliktu, který vylidnil většinu střední Evropy, byly české stavy…


No vidíte, jak vám jde podprahové chápání. Na rozdíl od prvního vstupu, kde se hovoří o panovnících českých zemí, což je nonsens, zde je správné označení „stavové českých zemí“ záměrně zkráceno na „české stavy“. Takže je záhodno se podívat na jeden z oněch náboženských sporů, vedoucích k třetí pražské defenestraci, mylně označované jako druhé. Šlo o luteránskou modlitebnu ve městě Hrob/Klostergrab, která byla v prosinci 1617 stržena, což bylo protestanty vykládáno jako zlovůle katolíků odporující Rudolfovu majestátu. Pravdou však je, že v roce 1614 si tuto modlitebnu postavili němečtí horníci, a to na pozemku oseckého kláštera bez jeho svolení, navíc stavební materiál tomuto klášteru ukradli. Pražský arcibiskup rozhodl o zboření modlitebny, což bylo v prosinci 1617 provedeno. Moderní mluvou bychom řekli, že došlo k odstranění černé stavby. Onen pražský arcibiskup se jmenoval Jan Lohelius a pocházel ze vsi Třebeně/Trebensdorf (či její samoty Vokov) poblíž Chebu, jež společně patřila městu Cheb a bavorskému klášteru ve Waldsassenu. Takže jistě byl českého původu, že?


A jako třešnička na dortu, po marných pokusech „legalizovat“ onu stavbu u císařského dvora, se někteří protestantští stavové, vedení Heinrichem hrabětem Thurnem, rozhodli vzít právo do svých rukou a z okna Pražského hradu vyhodit příslušníky dvou staročeských rodů – Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic.



Můžeme tedy sumarizovat, Němci z Hrobu postavili modlitebnu na cizím pozemku a z ukradeného materiálu. Tu jim nechal jako černou stavbu arcibiskup německého původu zbořit. Následkem toho prosadil Němec stojící v čele protestantských radikálních stavů vyhození dvou Čechů ve funkcích místodržících z okna Pražského hradu. Ale za následný třicetiletý konflikt mohou přece „české stavy“.


Zajímavé, předpokládám, že obdobně byste dokázal rozebrat všechny body na uvedené časové ose. Je tam ale něco opravdu zajímavého?


Jako pozitivum musím publikaci přičíst, že se nesnaží proměnit zjevnou faktografii, například u roku 1897 uznávají, že Badeniho snaha o zrovnoprávnění českého a německého jazyka selhala kvůli odporu německé politické scény. Na druhou stranu nelze akceptovat tvrzení přifařené k roku 1919, že po „rozpadu habsburské říše zakládají Češi se souhlasem vítězných mocností Československo a proti vůli obyvatel zaberou také německé oblasti“. Tady již nejde o ohýbání faktů, ale zjevné lži – žádné německé oblasti neexistovaly, hranice českých zemí byly kodifikovány Vratislavským mírem v červnu 1742 a poté mnoha dalšími mezinárodními akty, mimo jiné i zmíněnou smlouvou o Německém spolku.


Ono secesionistické hnutí v pohraničí během listopadu a prosince 1918 nemělo žádný právní podklad, došlo jen ke změně státní formy z monarchie na republiku. Až do rozhodnutí mírové konference ve Versailles nemohlo dojít a nedošlo k žádným změnám státních hranic mezi českými a rakouskými zeměmi. Připomínka 54 mrtvých ze 4. března 1919 je pravdivá, ale netýkala se „sudetoněmeckých“ měst. Secesionistické území „Sudetenland“ se totiž nacházelo na severu Moravy a ve Slezsku, tragédie 4. března 1919 se však odehrála ve vícero městech, v onom „Sudetenlandu“ šlo o Šternberk s 18 mrtvými, zbývající pocházeli z Kadaně, dále z Hostinného, Chebu, Karlových Varů, Stříbra a Ústí nad Labem, což všechno byla města ze secesionistického území „Deutschböhmen“. Takovéto chyby ve vlastních dějinách by ani propagandisté dělat neměli.


Jak se vyrovnávají s událostmi 2. světové války?


Téměř nijak. Pro rok 1938 připouštějí, že připojení pohraničí k Německu většina obyvatel „nadšeně vítá“, a dále uvádějí, že následně dochází k systematickému vyhlazování Židů a Romů. V roce 1939 je uvedeno, že Adolf Hitler porušil přísahy a vytvořil protektorát, v němž byl „český národ brutálně utlačován“. Hned však následuje věta o 180 000 padlých „sudetoněmeckých vojácích“, čímž jakákoli připomínka 2. světové války končí.



Takže 1. a 2. stanné právo, Lidice, Ležáky, Ploština, Javoříčko a další místa nejsou hodna pozornosti. Zajímaly by mě ony osobnosti, uvedené pod názvem „Tváře“…


Nebudu provokovat, takže nebudu výrazněji připomínat nejvýznamnější politické představitele opravdových sudetských Němců, tedy Konrada Henleina a Karla Hermanna Nebudu připomínat ani secesionistické zemské hejtmany Roberta Freisslera, Raphaela Pachera či Rudolfa Lodgmana von Auen. Zajímavé však je, že zde není připomenut ani první politický reprezentant českých Němců Franz Schuselka, není zde ani uveden tvůrce pojmu „sudetský Němec“, publicista Franz Jesser. Nepřekvapí, že zde nejsou uvedeni bývalí ministři československých vlád, reprezentující německé politické strany v zemi. A nakonec by ani nemělo překvapit, že mezi zmíněnými osobnostmi nejsou ani dva německy hovořící moravští rodáci – Edmund Husserl z Prostějova a Sigmund Freud z Příbora. Zdá se, že zákony z města Norimberka jsou stále v některých myslích dostatečně hluboko zakořeněny.


Vraťme se k oněm 180 000 padlým. Ve srovnání s jinými přehledy jde o dosti malé číslo, což tedy jaksi nesedí. Ale chtěl bych se zeptat, jaká čísla o počtech obyvatel jsou zde vůbec uváděna?


Ona jim nesedí v podstatě žádná čísla. V jejich „historickém“ přehledu je uvedeno, že došlo k vyhnání zhruba tři a půl milionu sudetských Němců. Kousek vedle je uvedeno, že za války padlo asi 180 000 sudetoněmeckých vojáků. Pak tam je ale mapa, která ukazuje jejich usídlení v jednotlivých německých zemích a v dalších státech. Pokud zde uvedená čísla sečtete, tak se nedostanete ani ke třem milionům osob. Takže kde asi soudruzi nejen z NDR udělali chybu?



Můžeme ona čísla nějak oficiálně porovnat?


Máme dvě československá sčítání lidu z let 1921 a 1930. V nich se mimo jiné uváděla národnost (podle mateřského jazyka) a konfese, obojí je pro nás důležité. V českých zemích podle sčítání lidu žilo v roce 1921 na 2 973 000 Němců, v roce 1930 asi 3 071 000. Za devět let se jejich počet zvýšil o necelých 100 000, což tedy není opravdu mnoho – přírůstek 3,2 %, ani ne polovina přírůstku Čechů (7,8 %) za stejnou dobu. Ovšem je třeba si uvědomit, že v roce 1930 se v českých zemích hlásilo na 37 000 osob židovské národnosti, kdežto podle konfese 118 000 osob izraelského náboženství. Převážná většina Židů totiž uváděla jako mateřskou řeč němčinu. Takže po jejich odečtení nám počet „norimbersky správných“ Němců v českých zemích klesne pod tři miliony.


Začínám rozumět vaší poznámce o nesedících číslech. Takže v roce 1930 žilo v českých zemích podle sčítání lidu téměř tři miliony Němců a jejich přirozený přírůstek za dvacáté roky činil málo přes tři procenta…


Přesně tak, toto jsou přesná (i když zaokrouhlená) čísla. Všechno další jsou už jen nepřesné odhady, ale z tří milionů za 15 let tři a půl milionu neuděláte, zvláště když šest let z oněch devíti jsou válečné roky. Tady by byl krátký i program Lebensborn. A nezapomínejte na oněch prý 180 000 padlých vojáků (číslo nedokážu ověřit), na zemřelé následkem spojeneckého bombardování, na „názorově nesprávné“ Němce, kteří se stali oběťmi režimu. Při práci s těmito nepřesnými odhady se prostě ničeho nedopočítáte. Prakticky vám zde zmizí i prostor pro oběti takzvaného divokého odsunu z léta 1945.



Domníváte se snad, že k obětem nedocházelo?


V žádném případě, oběti divokého odsunu samozřejmě byly a jejich počet je rozhodně pětimístné číslo. Jen prostě nesedí ona uváděná čísla. Pokud v roce 1930 v českých zemích žilo na tři miliony Němců, ani při dvojnásobné natalitě proti dvacátým rokům by se jejich počet do roku 1945 nemohl zvýšit o tolik. Přitom ztráty v boji jsou uváděny na 180 000 zemřelých, válečné ztráty civilního obyvatelstva mohly dosáhnout dvou třetin ztrát vojenských. Takže onen námi odhadnutý přírůstek zcela mizí kvůli ztrátám na životech v důsledku války. Rozhodně tedy nemohlo být z českých zemí odsunuto 3,5 milionu Němců, jak brožurka na jednom místě uvádí. A nesedí ani původní německé odhady zahynulých při odsunu ve výši 225 až 275 tisíc osob. V této věci tedy oficiální Němci lhali v 50. a 60. letech, v počtu 3,5 milionu vyhnaných lžou i dnes, takže v čem dalším ještě lžou?


Závěrem tedy lze uvést, že ona brožura je směsicí současné propagandy a směsicí přesných, nepřesných či přímo lživých interpretací historických událostí. Je samozřejmě vnitřní věcí bavorské vlády, na co vynakládá peníze, ale proč to neudělají poněkud chytřeji?


Zdá se, že si jsou jisti, že jim ono mlžení či přímo lhaní projde. Reprezentuje je mohutná osoba s možná nadpřirozenými schopnostmi, s využitím ruských bylin bychom mohli říci – bohatýr sudetský, sokolík jasný, sluníčko krásné.



Jaké má Bernard Posselt, podle vás, nadpřirozené schopnosti?


Dokázal přimět docela velké množství osob z politické a akademické sféry, aby mu šly na ruku proti zájmům vlastního národa. Raději to tedy budu přičítat jeho nadpřirozeným schopnostem v oblasti osobního šarmu a přesvědčování, než abych se začal zamýšlet nad nějakými finančními stimuly plynoucími na soukromá konta, do stranických sekretariátů či pokladen vysokých škol.

Psali jsme: