Na konci února 1968 se v restauraci U Zábranských v Praze-Karlíně sešlo několik desítek mužů. Přišli oslavovat 20. výročí komunistického únorového převratu, ale slavnostní náladu neměli. Báli se probíhajících změn, které pomalu komunisty zbavovaly absolutní moci.
Právě zde vznikl dopis, který útočil na „revizionistické a likvidátorské kliky“ ve vedení KSČ – tedy na ty, kdo chtěli socialismus reformovat a „změkčit“. Skupina pěti starých komunistů z Prahy 8, později přezdívaná „jodasovci“, tím poprvé veřejně vyhlásila válku Pražskému jaru.
Diktatura jako jediná cesta
V jejich čele stál Josef Jodas, zakládající člen strany, který se teď rozhodl jít proti vlastnímu národu. V té době to byl pětašedesátiletý muž podlomeného zdraví – bývalý vězeň z koncentračního tábora Buchenwald se špatným zrakem a churavějícím tělem. Ale jeho politické přesvědčení bylo tvrdé jako ocel. Reformní proces vnímal jako puč „neoburžoazních živlů“ a inteligence. Věřil, že se moci chopila elita vědců a spisovatelů, která chce vytlačit dělnickou třídu.
Brzy se k nim přidal Emanuel Famíra. Tento muž byl ztělesněným paradoxem: talentovaný sochař, malíř a bývalý sólový tanečník Národního divadla. Během německé okupace ho nacisté vedli na seznamu „zvrhlých umělců“ určených k totálnímu nasazení (tedy k nucené práci v říšských továrnách), přesto si německý primátor Prahy koupil jeho obraz za 9 000 korun.
Josef Jodas z něj udělal mluvčího své skupiny, protože si na něm cenil neobvyklou kombinaci předchozí umělecké dráhy, řečnického talentu a ochoty k extrémně radikálním prohlášením, která v tehdejší atmosféře budila značnou pozornost.
Foto: Wikimedia Commons/ autor neznámý volné dílo
Emanuel Famíra (1900-1970) svůj temperament a schopnost poutat pozornost, které dříve uplatňoval na divadelních prknech, nakonec naplno využil ve službách ultralevého extremismu.
Anonymy a lživé letáky
Představitelé obrodného procesu v čele s Alexandrem Dubčekem skupinu Josefa Jodase záměrně ignorovali. Na jejich kritický dopis z února stranické špičky reagovaly spíše „útrpnými úsměvy“ a „udiveným kroucením hlavy“, protože tyto staré komunisty nebraly vážně. Malé pozornosti se radikálové dočkali, když proti nim svým projevem vystoupil významný komunistický funkcionář a důsledný zastánce reforem Josef Smrkovský, který odsoudil Jodasův antisemitismus.
Jodasovci zůstali stranou pozornosti, proto přešli k metodám připomínajícím ilegalitu. Zorganizovali takzvanou „rudou poštu“, což byly anonymní dehonestující letáky. Měly diskreditovat hlavní představitele obrodného procesu. Oni sami považovali za jednu z ústředních postav „destrukce socialismu“ Eduarda Goldstückera – předního literárního vědce, jehož jméno se stalo symbolem reformního Pražského jara. Posílali mu nenávistné antisemitské dopisy, zřejmě i proto, že byl židovského původu.
Agent StB jako spojka se Sověty
V březnu 1968 se k jodasovcům připojil spisovatel Rudolf Černý. Nebyl veden v oficiálních seznamech spolupracovníků StB, ale byl jejím vysoce aktivním agentem. Pro komunistické dogmatiky plnil roli ideologa. V tehdejších pražských intelektuálních kruzích byl izolován a stával se terčem posměchu, o to více si užíval pozornost, kterou mu věnovali „sovětští přátelé“.
Na podnět svých kontaktů ze StB začal psát politický pamflet Jak se dělá kontrarevoluce, který měl obhájit sovětský pohled na Pražské jaro. Jednotlivé kapitoly přímo konzultoval se sovětskými zpravodajci. Jeho ochota kolaborovat nezůstala bez odměny. Sovětský agent Běloturkin se s ním osobně sešel a jako projev mimořádného zájmu o vznikající knihu mu předal odměnu 10 000 korun.
Černý snil o tom, že z jeho pamfletu bude světový bestseller. Kniha sice v roce 1970 vyšla, ale vzápětí byla stažena z prodeje. Zastínilo ji totiž oficiální stranické Poučení z krizového vývoje – normalizační „výklad“ událostí roku 1968, který se stal povinnou četbou pro každého komunistu.
Drazí soudruzi kolaboranti
Hvězdné chvíle jodasovců přišly po sovětské okupaci. Na vrcholu se ocitli 9. října 1968, kdy v sále libeňské Čechie v Praze zorganizovali zasedání, které mělo působit jako manifestace proti reformám Pražského jara. Přišlo téměř 600 osob a v předsednictvu seděli vedle Jodase i sovětští důstojníci a Antonín Kapek, člen stranického vedení a jeden z mužů, kteří pozvali sovětská vojska do Československa. Atmosféra byla nabitá nenávistí k reformám.
Hlavní referát měl Kapek, ale největší ohlas sklidil mluvčí jodasovců Emanuel Famíra. Jeho projev byl prošpikovaný „expresivně lidovou promluvou“, která byla prokládána vulgarismy. Právě v tomto projevu zazněl proslulý provokativní výrok: „Jsem konzervativec, kolaborant a velezrádce… a jsem na to hrdý“. Svou řeč zakončil symbolickým gestem: sevřel přítomného sovětského důstojníka v náručí.
Následoval projev sovětského podplukovníka Korolenka, který přítomné české komunisty oslovil slovy „drazí soudruzi kolaboranti“. A vzápětí jim přislíbil pomoc sovětské moci při pacifikaci poměrů v zemi.
Bitka po oslavách vítězství bolševiků
O měsíc později se radikálové sešli v pražské Lucerně na oslavě výročí Říjnové revoluce – bolševického převratu z roku 1917, který nastolil komunistickou moc v Rusku. Sešlo se na ní mnohem více osob než v Libni. Po skončení akce však účastníky přímo před budovou napadl rozvášněný dav. Lidé je zasypali nadávkami a fyzicky na ně útočili, k čemuž využívali hlavně deštníky.
Největší vztek se soustředil na mluvčího jodasovců Emanuela Famíru. Jeho i další představitele této skupiny veřejnost vnímala jako kolaboranty a následovníky Emanuela Moravce, nejznámějšího pronacistického kolaboranta v době existence Protektorátu Čechy a Morava.
Akce v Lucerně byla posledním pokusem jodasovců o veřejnou mobilizaci předtím, než se normalizační kádry v čele s Gustávem Husákem začaly orientovat na jiné konzervativní síly.
Odhozeni na smetiště dějin
Jakmile Gustáv Husák upevnil svou moc, chtěl se radikálů zbavit, protože potřeboval „klid na práci“, nikoliv pouliční bitky a extremistická hesla. V červnu 1969 proto uzavřel dohodu s Vasilem Biľakem: Biľak se distancuje od radikální ultralevice výměnou za Husákův příslib tvrdých postihů stranických „pravicových oportunistů“.
Foto: Wikimedia Commons/ MMArkhipov CC BY-SA 4.0
Gustáv Husák se zdraví se sovětskými důstojníky. Právě podpora z Moskvy mu umožnila získat moc.
Tím ultralevici odřízli od reálného vlivu. Skupina se začala rozpadat. Emanuel Famíra zemřel vyčerpáním v lednu 1970, Josef Jodas ho následoval o necelého půl roku později.
Jodasovci zůstali v paměti národa jako tragikomické figury, které ve jménu stalinismu zradily vlastní zemi. Stali se nástrojem v rukou cizí mocnosti, která je po splnění úkolu odhodila jako nepotřebný materiál.
Zdroje:
Pavel Hlavatý: 1968: ultras nejenom z Libně.
Pavel Urbášek: Jak „pancéřové divize“ bránily socialismus. K úloze ultraradikální levice v letech 1968–1970.
Josef JODAS (tzv. Jodasova skupina)
Denní informace č. 28, 4. 11. 1968
Robert Kupsa: Emanuel Famíra (1900–1970). Brno 2012. Masarykova univerzita. Rigorózní práce.