Něžná blondýnka se do povědomí široké veřejnosti zapsala zejména svou rolí Aničky Čihákové v legendárních Chalupářích. Submisivní manželka záletného řidiče autobusu, kterého ztvárnil Vladimír Menšík, projde v seriálu značnou proměnou. Z ušlápnuté ženušky se stane suverénní žena, která si umí prosadit svou. „Když jsem otevřela scénáře, které mi poslali, tak se mi ta Anička od počátku líbila. Vítala jsem změnu, která se s tou postavou stane. Poslušná, pečlivá, sloužící, vařící pro svého muže, náfuku – úžasného Láďu Menšíka, která se mu nakonec pomstí a ukáže, že v ní je také kus krásné ženské a že to také dokáže. Lákalo mě to a bylo to velice milé,“ vzpomínala.
Nebylo to ovšem poprvé, kdy se objevila v seriálu. Už 7 let před Chalupáři zúročila svůj dívčí půvab v postavě Lízy Bornové v historickém seriálu Sňatky z rozumu. V roce 1971 si zahrála po boku Dany Medřické v seriálu F. L. Věk postavu lehkomyslné slečny Betty. K jejím dalším seriálovým rolím patřila také role psychicky vyčerpané učitelky Hajské v seriálu My všichni školou povinní. „Přišly mi stovky dopisů od učitelek, které kvůli podobně pošramoceným nervům ze zaměstnání doslova utekly a seriál jim pomohl se s traumatem vyrovnat,“ prozradila. Roli kantorky si mohla vyzkoušet už několik let před tímto seriálem. V roce 1977 ztvárnila učitelku nezbedného Tomáše Holého v komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku.
Foto: Jaroslava Vošmiková, CC BY 4.0, via Wikimedia Commons
Tomáš Holý
Gabriela pocházela z učitelské rodiny, měla tedy z čeho čerpat. Narodila se na Slovensku, kde její otec Jaroslav Verián Vrána tehdy působil jako pedagog. Po vyhlášení Slovenského štátu se rodina přestěhovala do Brna, kde Gabriela prožila většinu svého dětství. Její otec se kromě pedagogické činnosti věnoval také literatuře. Psal křesťansky orientované lyrické básně. Již od mala tak Gabriela měla kladný vztah k poezii. Největší zálibou v dětství pro ni bylo psaní básniček, povídek a recitování.
Zatímco tatínek pocházel z chudých poměrů, její maminka, rovněž učitelka, pocházela z kantorsko-měšťanské maďarsko–slovenské rodiny. Když se přestěhovali do Brna -Kohoutovic, musela se její maminka vyrovnat s těžkostmi života, na které nebyla zvyklá. „V domku, který tatínek vybudoval se stráni, nebyla do roku 1968 pitná voda, a tak se musela nosit od dost vzdálené pumpy,“ popsala Gabriela.
Zhruba už od svých třinácti let věděla, že by chtěla být herečkou. Když zjistila, že existuje brněnská JAMU, rozhodla se, že tam bude studovat. A povedlo se. Chybělo však málo a nejspíš by nebyla přijata. Tatínkův kamarád, jeden z profesorů JAMU, zatajil nedoporučující posudek, který přišel kvůli Gabrielině strýci Aloisovi Vránovi. Otcův bratr byl katolický farář, který byl v 50. letech, kdy komunisté zasahovali proti duchovním, zatčen a odsouzen za protistátní činnost na 20 let do vězení. Vystřídal Bory, Mírov a Leopoldov. Strýcovo uvěznění mělo dopad na Gabrielinu rodinu. Její otec musel opustit střední školu, kde vyučoval dějiny literatury a francouzštinu. Následně mohl učit jen dílny na základní škole. To se odrazilo na finančním zabezpečení rodiny, což její otec velmi špatně nesl. V pořadu 13. komnata se Gabriela přiznala, že byly okamžiky, kdy se frustrovaného otce i bála a že jej v podstatě začala mít ráda až ve svých dvaceti letech. Velmi tehdy obdivovala svou maminku, která s otcem měla obrovskou trpělivost. Jejich rodina držela pohromadě, ať se dělo, co se dělo. Když Gabriele bylo 18 let, dokonce se dočkala třetího sourozence. Dvaačtyřicetileté mamince se narodila Miriam, která když vyrostla, vydala se po vzoru své sestry také na hereckou dráhu. Stala se z ní herečka Státního divadla v Brně. Vdala se za Zdeňka Maryšku, se kterým pak roku 1982 emigrovala do USA.
Miriam ke své starší sestře vzhlížela. Sledovala její hereckou kariéru, která začala jejím prvním angažmá v Ostravě, odkud odešla do Prahy, kde se od roku 1962 stala členkou souboru vyhlášeného Divadla na Vinohradech. Ztvárnila zde desítky rolí světového i domácího repertoáru, sama si nejvíce cenila titulní postavy v Maryše. Pochvalně se o jejím ztvárnění Maryši vyjádřila také její kolegyně Jiřina Švorcová ve své knize Jiřina Švorcová osobně: „Měla jsem k ní dobrý vztah a jako herečka se mi nejvíce líbila v Maryše. Dělala ji vynikajícím způsobem, což pro mě bylo překvapení, protože ona byla ten typ, do kterého bych to bývala neřekla. Asi právě proto, že nebyla úplně ten typ, tak byla skutečně výborná. Potom v pozdějších letech si mě trošku předcházela, chtěla být zasloužilá umělkyně. Nevím. Prostě jsem měla pocit, že není upřímná, že není taková, jak se staví a jak se prezentuje.“
Foto: I, Ondřej Žváček, CC BY-SA 3.0, via Wikimedia Commons
Divadlo na Vinohradech
Švorcové tvrzení, že si ji Gabriela předcházela, neboť představitelka hlavní role seriálu Žena za pultem byla členkou ÚV KSČ a několikrát po sobě taky předsedkyní Svazu českých dramatických umělců, se Vránové dotklo.
Jiřina byla zvyklá, že se na ni lidé obrací s různými žádostmi o pomoc. Nejvíce prý chtěli pomoci dostat děti na školu. Když pak za ní prý Gabriela přišla s tím, „že její tatínek je těžce nemocný a byla by šťastná, kdyby se dožil toho, že by dostala titul zasloužilé umělkyně.“ Moc jí to nezaskočilo. „Ona je dobrá herečka, jenže mohla jsem ji tisíckrát navrhnout, ale pak tam byla odborná komise a další posuzovatelé a další orgány a Gabrielka byla tenkrát ještě dost mladá…,“ popsala tehdejší situaci Švorcová.
Dostat takový titul nebylo jen ctí. Ten, kdo dostal titul zasloužilého či národního umělce měl mít také podle platové normy vyšší finanční ohodnocení. V 80. letech měl podle Švorcové herec nárok na odměnu za natáčecí den podle toho, zda byl hercem začínajícím, či měl už nějaký titul. „Zasloužilý měl asi pět stovek a národní ještě o nějakou tu stovku víc,“ vzpomínala. Velkou roli hrála také popularita. Takže například ve zmíněných Chalupářích byli mezi honoráři herců propastné rozdíly. Zatímco Vladimír Menšík si odnesl honorář ve výši 108 000 Kčs, Gabriela Vránová coby jeho seriálová manželka získala za natáčení částku 12 000 Kčs.
Foto: Dendrofil, Public domain, via Wikimedia Commons
Vladimír Menšík
A co na to Gabriela? „Jiřina byla svá, hlásáním na Antichartě naštvala skoro každého! Mě ale daleko více rozzlobila tím, když tvrdila, že jsem ji požádala o titul zasloužilá umělkyně. To byl nesmysl! Sama věděla, že jsem byla třikrát navržena na zasloužilou umělkyni. My jsme spolu sedmadvacet let hrály na Vinohradech, takže za ty roky jsem jí odpustila,“ uvedla v roce 2017, 6 let po smrti Jiřiny Švorcové.
Zasloužilou umělkyní se sice nestala, i tak byla její práce oceněna. Obdržela Křišťálovou růži, nejvyšší ocenění v oblasti uměleckého přednesu. Za celoživotní mistrovství v dabingu získala Cenu Františka Filipovského, nepovšimnuta nezůstala ani její herecký rozhlasový výkon, za nějž získala cenu Prix Bohemia.
Ačkoliv ji proslavila role naivní ženušky v Chalupářích, v reálném životě činila racionální rozhodnutí. Po nevydařeném prvním manželství se stavařem Robertem Walló, se kterým se dala dohromady, když jí pomáhal vymalovat její byt, se rozhodla spojit svůj život s profesorem matematiky Jiřím Kepkou. Seznámila se s ním v době, kdy se cítila velmi osaměle. Byly zrovna Vánoce a ona kvůli přestavením v divadle nemohla odjet za rodinou do Brna. A tak se ji její kolega Jaroslav Kepka rozhodl pozvat k sobě na návštěvu, kde ji seznámil se svým bratrem Jiřím. Začali spolu randit. Gabriele imponovala jeho inteligence a charakter. Prý si jej vybrala jako otce svého dítěte. Vzali se a v roce 1969 se jim narodil syn Ondřej, kterého si diváci zamilovali jako Honzíka z Arabely. Časem se ukázalo, že její zprvu racionální volba byla správná. Ve svém druhém muži měla dlouhé roky oporu.
Foto: David Sedlecký, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Ondřej Kepka, syn Gabriely Vránové
Racionální rozhodnutí učinila i v době, kdy si k malému Honzíkovi vysnila také holčičku. Sama pocházela ze 4 dětí, tudíž chtěla, aby měl Honzík sourozence. Své přání si ale nakonec nechala vymluvit svým manželem, který viděl, kolik času jí zabírá její herecká kariéra.
Foto: Ondřej Lipár from Prague, Czech Republic, CC BY-SA 2.0, via Wikimedia Commons
Gabriela Vránová
Gabriela žila divadlem, které se pro ni stalo druhým domovem. Byla to pro ni rána, když se po 42 letech angažmá dozvěděla, že ji nebude prodloužena smlouva. Bylo jí to zdůvodněno tím, že divadlo dostane menší dotace. V jejích 65 letech to bylo jako náraz do zdi. Následkem stresu u ní docházelo k silným arytmiím, byla nutná hospitalizace. Posléze ji byl voperován kardiostimulátor.
Po nucené pauze ji v roce 2012 Tomáš Töpfer umožnil do divadla návrat. Po 4 letech se ale její zdravotní stav zhoršil, bojovala s rakovinou tlustého střeva. Zemřela 16. června 2018 ve věku 78 let.
GRACLÍK, Miroslav; VÁCLAV V. NEKVAPIL a ŠVORCOVÁ, Jiřina. Jiřina Švorcová osobně. 2010. ISBN 9788073884048.
KOVAŘÍKOVÁ, Blanka. Herecké balady. Praha: Brána, 2005. ISBN 8072432613.