Poznámka: Tento článek byl původně publikován v úterý, vzápětí však byl stažen v reakci na prudký vývoj situace. Pokud jste patřili k těm několika lidem, tak se nemusíte děsit deja vu. Soudě dle nervozity na ropných trzích a nedůvěryhodných prohlášení Donalda Trumpa, se totiž s vysokou pravděpodobností blíží druhá vlna leteckých úderů na Írán.

Interpretace výsledků úvodní fáze konfliktu však zůstává značně rozporuplná. Na jedné straně stojí Donald Trump se svými halasnými prohlášeními, podle nichž byl Teherán vojensky „zničen“ snad padesátkrát. Při pohledu na papírové stavy íránských ozbrojených sil, jak je předkládá například Wikipedie, by navíc nezaujatý čtenář snadno nabyl dojmu, že se tamní režim skutečně nachází na pokraji vojenského kolapsu.

Když se však podíváte na reálnou situaci na bojišti, narazíte na fascinující paradox: prakticky neexistuje strategická operace, jíž byl Írán schopen před začátkem amerických úderů a kterou by nedokázal úspěšně provést i dnes.

Tento hluboký rozpor pramení ze samotné povahy Íránu jakožto teokratické diktatury. Totalitní režimy si totiž patologicky potrpí na to, aby byly navenek vnímány jako držitelé impozantní konvenční síly. Výsledkem jsou ozbrojené síly, které na papíře budí respekt, ale v realitě představují jen gigantickou Potěmkinovu vesnici.

Nabízí se logická otázka: Jak je možné, že Írán v tomto konfliktu fakticky vítězí? Teherán totiž sice investoval do nablýskaných schopností pro televizní kamery a vojenské přehlídky, ale paralelně s tím rozvíjel mimořádně efektivní asymetrické kapacity. Právě v nich tkví reálná vojenská síla islámské republiky. A jsou to právě tyto struktury, které se Pentagonu nepodařilo během dosavadního tažení prakticky vůbec potlačit.

Vedle toho narážíme na zásadní vojensko-politický zádrhel, který jen ilustruje zmatené strategické řízení celé války na straně Washingtonu. Ze zhruba 1 100 dálkových stíhacích letounů, jimiž Aliance disponuje, jich plných 900 spadá pod její evropské křídlo. Tedy pod tutéž Evropu, kterou Donald Trump ještě na počátku kampaně stihl označit za jednoho ze svých úhlavních nepřátel, jejíž představitele bez obalu urážel, a kterou se vzápětí – když americká operace začala viditelně rozpadla – pokusil vydíráním dotlačit k tomu, aby mu přišla na pomoc.

S výjimkou prapůvodního plánu, který naivně předpokládal, že se téměř půl století starý teokratický režim zhroutí jako domeček z karet po eliminaci několika klíčových představitelů, Washingtonu žalostně chybí jakékoli jasně definované politické cíle. Od té doby jsou veškeré vojenské operace Pentagonu motivovány primárně snahou, aby mohl Bílý dům na sociálních sítích prezentovat rychlá a marketingově vděčná „vítězství“. Sledujeme tak v přímém přenosu fascinující střet – válku dvou Potěmkinových vesnic.

Zničení íránského letectva – ničení kulturních památek

Americký ministr obrany Pete Hegseth se v médiích neúnavně chlubí tím, jak Spojené státy slavně zlikvidovaly íránské letectvo. Výrok je to sice úderný, má však drobnou vadu na kráse: Američané v podstatě neměli co ničit.

Výkladní skříní tamních vzdušných sil jsou nemodernizované stíhačky MiG-29, které byly takovou katastrofou, že jsme se v ČR raději vrátili ke stíhačkám MiG-21. Zbytek letového parku tvoří sen každého milovníka historické letecké techniky: západní provenience je zastoupena stroji F-4 Phantom, Mirage F-1 či F-5E Tiger. Skutečnou historickou raritou, a pravděpodně stále nejschopnějším íránským letounem, je pak legendární F-14 Tomcat.

Foto: Íránské letectvo, licence: Public Domain

Největší íránské letecké eso, Jalil Zandi. Se svým F-14 Tomcat sestřelil jedenáct iráckých letounů. Jejich společná fotka z roku 1978.

Východní blok pro změnu zastupují čínské kopie stařičkých MiG-21 a sovětské stroje Su-22 či Su-24. Letouny stále ještě disponují avionikou a elektronikou z éry, kdy v tehdejším Československu teprve začínalo pravidelné vysílání barevné televize.

Teherán si je samozřejmě dobře vědom, že jedinou reálnou šancí těchto strojů na přežití je nostalgie amerických pilotů, kteří v mládí fascinovaně sledovali Top Gun a legendární Tomcaty by zkrátka nedokázali sestřelit bez slz v očích. Měřit síly s moderními stíhačkami však tyto stroje mohou skutečně jen ve filmech Toma Cruise. Írán se proto rozhodl své letectvo v jeho klasických misích pragmaticky nahradit.

Při ochraně svého vzdušného prostoru tak Teherán spoléhá téměř výhradně na pozemní systémy PVO. Pro údery na velké vzdálenosti pak namísto letectva využívá svůj rozsáhlý arzenál balistických raket. Tato strategie má pro tamní režim nespornou logistickou výhodu: vybudovat moderní nadzvukové letectvo a vycvičit elitní piloty trvá celé dekády. Nové baterie protivzdušné obrany vám však Peking výměnou za surovou ropu dodá během několika měsíců.

Rozdíl mezi bojovými schopnostmi íránského letectva a Vzdušných sil AČR je zhruba stejně velký jako rozdíl mezi schopnostmi českého letectva a letectva USA. Jistě, z čistě vojenského hlediska by bylo taktickou chybou nezačít kampaň jeho eliminací. Avšak neustále se před Kongresem naparovat úspěšným vybombardováním technického muzea působí ze strany Pentagonu poněkud bizarně.

Zničení íránského námořnictva – nebo jeho makety

Zkonstruovat a vyrobit moderní válečnou loď je technologicky velmi náročné. Vývoj spolehlivého pohonného ústrojí, pokročilých radarových systémů, optoelektronických senzorů nebo byť jen „obyčejného“ 30mm rychlopalného kanonu, který po pár týdnech na moři nesežere agresivní slaná voda a nerozsypou ho konstantní nárazy vln a vibrace trupu, představuje obrovskou inženýrskou výzvu. I taková průmyslová mocnost jako Jižní Korea, která na civilním trhu chrlí čtvrtinu světové lodní tonáže, musí pro svá vojenská plavidla dovážet dieselové generátory, plynové turbíny či stabilizátory z Evropy.

Pokud jste se v uplynulých letech divili katastrofálním výkonům ruského námořnictva a potopení křižníků v Černém moři, vysvětlení leží právě zde. Státy na technologické úrovni dnešního Ruska nedokážou špičková vojenská plavidla stavět – musí si je zkrátka koupit. Typicky v Evropě, ačkoliv do tohoto vysoce lukrativního zbrojního byznysu v poslední době agresivně proniká i Asie.

Z toho je asi zřejmé, že pravděpodobnost, s jakou by byl sankcemi svázaný Írán schopen postavit moderní válečnou loď, je skoro jistě nula.

Teherán sice dokázal vyprodukovat řadu plavidel, která na první pohled jako moderní válečné lodě vypadají, o jejich reálné bojeschopnosti lze však úspěšně pochybovat. Je vysoce sporné, zda by tyto systémy dokázaly efektivně odpálit řízené střely v momentě, kdy výška vln na otevřeném moři překročí dva metry. Zůstává rovněž otázkou, kolik íránských protilodních střel je vůbec schopno přežít agresivní námořní prostředí po dobu delší než několik dní, aniž by došlo k selhání jejich elektroniky.

Místy tato snaha o technologickou prestiž hraničí s čistou komedií. Příkladem za všechny jsou íránské lehké fregaty třídy Moudge s výtlakem pouhých 1 500 tun. Tato plavidla nemají klasický rotující radar, ale pyšní se čtyřmi pevnými fázovanými anténami typu AESA. V globálním kontextu jde o naprostý technologický unikát. I na Západě je toto nesmírně náročné technologické řešení vyhrazeno výhradně pro ty nejvýkonnější protivzdušné torpédoborce.

Foto: Tasnim News Agency, licence: Creativo Commons 4.0

Íránská fregata Moudge. Ten obrovský čtyřboký diamant na stožáru má být údajně AESA radar s pevnými anténami. Ten většina světových námořnictev nezvládne umístit ani na několikanásobně větší lodě.

Dokonce i nejmodernější britské fregaty třídy Glasgow nebo nové čínské fregaty Typu 054B s výtlakem přesahujícím 6 000 tun si musí vystačit „pouze“ s rotujícím AESA radarem. Volně přeloženo z propagačního jazyka do vojenské reality: Jelikož Írán nedokázal vyvinout funkční námořní letecký přehledový radar, osadil lodní nástavbu maketou.

Foto: Royal Navy, licence: Open government licence 1.0

Nová britská fregata Glasgow. Královské námořnictvo, na rozdíl od „technologické velmoci Íránu“, zatím neprovouzuje ani jednu loď s pevnými AESA radary. Na vrcholu předního stožáru tak můžete vidět rotující radar Artisan.

V podobném duchu se nese i nejnovější chlouba íránských revolučních gard – „letadlová loď“ IRIS Shahid Bagheri. Koncept takzvaných nosičů dronů je sice módním trendem (vlastní plavidlo tohoto typu si nedávno pořídilo i Portugalsko), ovšem íránské provedení je naprostý bizár. Jde v podstatě o vysloužilou jihokorejskou kontejnerovou loď, u níž pouze narychlo zarovnali horní palubu, aby z ní bylo možné drony vůbec vypustit.

Foto: Íránské námořnictvo, licence: Creative commons 1.0

Íránská „letadlová loď“ Shahid Bagheri.

Foto: Koldocamper, licence Creative Commons 4.0

Portugaský nosič dronů D. João II.

V otevřeném střetu by íránské námořnictvo bylo během jediné hodiny zmasakrováno i těmi portugalskými námořními silami. Jistě, ponechat tato plavidla v době války netknutá by bylo z americké strany taktickou chybou, ale jejich potopením Washington reálně ničeho nedosáhl.

Skutečný strategický problém totiž nepředstavují nablýskané makety fregat, ale stovky malých rychlých člunů, námořní miny a mobilní protilodní baterie v oblasti Hormuzského průlivu. Podle nejnovějších zpráv americké rozvědky, které unikly v květnu 2026, zůstává plně funkčních 30 z celkem 33 raketových základen mířících přímo na strategickou tepnu v Hormuzu.

Teherán se tak v důsledku amerických úderů pouze zbavil enormních finančních nákladů na údržbu nefunkční makety námořnictva. Celou situaci lze připodobnit ke scénáři, kdy by Ukrajina potopila ruské jaderné křižníky třídy Kirov a letadlový křižník Admirál Kuznětsov. Kyjev by tím zlikvidoval ty největší „rozpočtové spojence“, které v ruských ozbrojených silách má.

Balistické rakety – když se připravujete na válku osmnáct dní dopředu

Jedinou skutečnou zbraní, kterou Írán – vedle již zmíněného zablokování Hormuzského průlivu – dokáže reálně ohrozit širší region, zůstává jeho masivní arzenál balistických raket. Přestože je samotný koncept ostřelování vzdálených civilních center pomocí drahých balistických střel z čistě vojenského hlediska extrémně hloupý, Teheránu poskytuje mocný politický nástroj. S jeho pomocí může svým sousedům extrémně ztrpčovat život.

Na mediálně tolik opěvované drony se v tichosti zapomnělo – jejich limity a selhání v reálném boji ostatně unavily i ty největší optimisty. (O čemž jsem i napsal článek.) Naopak íránské údery balistickými raketami zaznamenaly překvapivě vysokou úspěšnost. Po čistě vojenské stránce za to mohl fakt, že izraelský systém protiraketové obrany Davidův prak částečně selhal, což způsobilo vypotřebování zásoby výkonnějších západních antiraket.

Foto: CSIS

Odhady amerických zásob munice po první vlně útoků. Především si všimněte katastrofálního stavu anti-raket THAAD.

Donald Trump na tento vývoj zareagoval s pružností sobě vlastní: okamžitě otočil kormidlo veřejného narativu a prohlásil, že likvidace íránského raketového arzenálu byla hlavním cílem celé operace od samého počátku. Odhlédneme-li od faktu, že úvodní vlna amerických náletů se na tyto kapacity prokazatelně vůbec nezaměřovala, hlavním problémem zůstává, že ani tento dodatečně deklarovaný úkol se Spojeným státům zjevně nepodařilo splnit.

Na veřejnost nyní prostřednictvím deníku The New York Times unikly zprávy tajných služeb, které potvrdily dřívější interní informace z armádních kruhů. Írán má i dnes k dispozici plných 70 % svých balistických raket a 75 % odpalovacích zařízení. Když navíc uvážíme, že velkou část z chybějících procent Íránci sami vystříleli během uplynulých měsíců, dojdeme k nelichotivému závěru: Spojené státy reálně zlikvidovaly jen naprosté minimum íránských kapacit.

Důvod je prostý. Většina íránských raketových sil je rozmístěna v podzemních bunkrech a Američanům téměř okamžitě došly přebytečné zásoby protibunkrové munice. Pentagonu tak nezbylo nic jiného než bombardovat pouhé vjezdy do těchto podzemních komplexů. To sice na chvíli ochromí bezprostřední odvetné údery a skvěle se to vyjímá na tiskových konferencích, ale odklízení trosek z vjezdových ramp je problém, který Teherán dokáže vyřešit během několika dní.

Foto: Samule King Jr., licence: Public Domain

F-15E Strike eagle testuje novou americkou protibunkrovou pumu GBU-72B Advanced 5K Penetrator.

Tento kolaps je o to tristnější, že standardní protibunkrové pumy o hmotnosti 2 000 a 5 000 liber představují v rámci rozpočtu Pentagonu naprosté „drobné“ a jejich produkci lze velmi rychle masivně navýšit. I vývojově složitější 30 000 librový gigant MOP (Massive Ordnance Penetrator) není technologicky nijak zázračně komplikovaný – dodací lhůty se běžně pohybují mírně přes rok. Ve svém principu jde totiž o masivní nálož obalenou tlustým ocelovým pláštěm a vybavenou chytrou roznětkou se zpožďovačem.

Protibunkrová munice zkrátka nejsou sofistikované střely s plochou dráhou letu jako Tomahawk; navýšení výrobních kapacit je otázkou měsíců, nikoli let. Během první série omezených úderů na íránské pozice v roce 2025 byly tyto speciální zásoby značně vyčerpány.

A kdy myslíte, že Trumpovu administrativu napadlo objednat u zbrojařů další dodávky? Kontrakty na nové 2000 a 5000 librové pumy byly podepsány 2. února 2026. Objednávka na strategické MOPy pak odešla 10. února 2026. Objednali je přesně osmnáct dní předtím, než odstartovaly první bombardéry.

Z této časové osy nelze nabýt jiného dojmu, než že když Nejvyšší soud Spojených států sebral Trumpovi jeho oblíbenou hračku v podobě celních válek, začalo se narychlo vymýšlet zástupné téma – a volba padla na bombardování Íránu. Evidentně nikdo v Pentagonu ani v samotné prezidentské administrativě předtím vůbec nepočítal s tím, že se letos na Teherán znovu poletí, a proto se nikdo neobtěžoval doplnit strategicky klíčovou protibunkrovou munici.

Nahrazení Chameneího Chameneím

Dostáváme se k zřejmě nejhloupější epizodě celé letošní blízkovýchodní kampaně: cílenému zabití nejvyššího íránského vůdce ajatolláha Alího Chameneího. Útočit na nejvyšší politické představitele cizího státu se ve standardních válkách nedělá ze zcela prozaického důvodu: z vojenského, politického i diplomatického hlediska to většinou představuje čistokrevnou prohru. A současný vývoj v Íránu by se klidně mohl vyučovat na vojenských akademiích jako ukázkový příklad toho, proč je dobré se podobných kroků vyvarovat.

Prvním důvodem je, že eliminací hlavy státu nijak nedemonstrujete reálnou vojenskou převahu. Francie by teoreticky mohla zítra ze své jaderné útočné ponorky odpálit střelu s plochou dráhou letu MdCN a s chirurgickou přesností zasáhnout floridské sídlo Mar-a-Lago zrovna ve chvíli, kdy v něm pobývá Donald Trump.

Spojené státy by v reakci pravděpodobně nedokázaly udělat o mnoho víc než na Paříž uvalit drakonické ekonomické sankce (tímto Emmanuela Macrona samozřejmě k ničemu nenabádám). Klíčové však je, že takový úspěšný atentát by nijak nedokazoval francouzskou vojenskou nadvládu nad USA.

Zároveň tímto způsobem absolutně neochromíte obranyschopnost napadené země. Reálné vojenské operace totiž řídí generální štáb a armáda, zatímco političtí vůdci se svými laickými nápady situaci spíš jen zhoršují. Ne každý stát má v čele čtyřhvězdičkového generála a bývalého vrchního velitele sil NATO.

Nechat se zabít, udělat ze sebe mučedníka a neplést se armádě pod nohy je tou nejefektivnější věcí, kterou může průměrná hlava státu pro obranu své vlasti udělat.

Vojenské velení je ze své podstaty mimořádně robustní systém s definovanými pravidly nástupnictví. Efektivně ochromit celou armádní strukturu shora dolů je téměř není možné. V moderní vojenské praxi se uplatňuje spíše snaha o kybernetické či fyzické přerušení komunikačních linií mezi vrchním velením a bojovými jednotkami. Tento prvek však v americkém plánování na začátku kampaně chyběl.

Tím vůbec největším politickým problémem unáhleného atentátu je ovšem fakt, že Washington rázem přišel o partnera, s kým by mohl usednout k jednacímu stolu a dosáhnout dohody. Zatímco armáda má pro případ ztráty lídra okamžitou a jasnou posloupnost, u politického vedení totalitního státu už to tak není.

Absolutní vládce musí nejprve upevnit svou vlastní pozici v rámci domácích mocenských struktur, což mu v podstatě znemožňuje projevovat jakoukoli slabost či kompromis navenek. Tuto tvrdou politickou realitu teď Bílý dům zažívá na vlastní kůži, když mu Írán nechce přistoupit ani na původní Obamovu dohodu, a to výměnou za zrušení všech sankcí.

Na schopnostech Íránu se nic zásadního nezměnilo

Tím se dostáváme k celkovému vyhodnocení konfliktu, které přináší poněkud mrazivé zjištění: na reálných vojenských schopnostech Teheránu se nezměnilo v podstatě nic. Donald Trump sice do médií sebevědomě prohlašuje, že Washington nyní drží v rukou všechny trumfy, ovšem americké karty se ve skutečnosti spíše výrazně zhoršily.

Jaderný program byl opět zpomalen. To je jediným úspěchem kampaně. Nicméně toho už dosáhlo bombardování v roce 2025. Spojené státy navíc po celá desetiletí tlačily Teherán k diplomatickým ústupkům pod hrozbou zničujícího vojenského zásahu. Nyní ovšem íránský režim v praxi zjistil, že dokáže americké nálety přečkat.Zásoby balistických raket přečkaly americké tažení. Sedmdesát procent je množstvý, které západní vojensští analytici nepředpovídali ani v těch nejčernějších nočních můrách. Ačkoli jsou následky íránských úderů z čistě vojenského hlediska minimální a ekonomicky relativně malé, jejich politický dopad je obrovský. Schopnost Teheránu vydírat své sousedy v regionu tak zůstala prakticky stejná.Íránské síly stále kontrolují Hormuzský průliv. Minimálně provoz civilních lodí v něm. V praxi se navíc potvrdilo, že bez asistence evropských spojenců nemá americké hlubokomořské loďstvo dostatek specifických kapacit (například minolovných sil) na to, aby dokázalo tuto úžinu vlastními silami bezpečně otevřít.Protivzdušnou obranu se podařilo potlačit jen částečně. Pentagon stále nad íránské vnitrozemí nemůže vyslat těžké strategické bombardéry k provádění plnohodnotných úderů. Írán má primárně ruskou protivzdušnou obranu, tedy stíhací letouny se systémy elektronického boje tam mohli volně létat i před válkou.Hospodářství krvácí. Nicméně v hluboké krizi se nacházelo již před vypuknutím konfliktu. Teherán navíc nyní může veškeré své dlouhodobé manažerské neúspěchy, korupci a bídu obyvatelstva elegantně svést na USA.Další útok nic nového nepřinese

Pokud se Američané rozhodnou k opětovnému úderu, tvrdě narazí na nepříjemnou realitu: veškeré strategické a logistické překážky, kvůli kterým první vlna nedosáhla svých vojenských cílů, totiž nadále přetrvávají.

Jaderný program bude opět zpomalen. Teherán jadernou zbraň nevyvine, dokud budou na jeho výzkumná centra padat americké bomby –, avšak bez pozemní invaze zůstává neschopnost trvale zlikvidovat hluboké podzemní komplexy neřešitelná.Zásoby balistických raket přečkají další tažení. Příčiny dřívějšího amerického selhání stále platí. Evropa nadále disponuje čtyřmi pětinami dálkových stíhacích kapacit NATO a arabské státy se zřejmě do konfliktu plnohodnotně zapojit nehodlají. Adekvátní počty těžké protibunkrové munice se navíc od února pochopitelně vyrobit nestihly.Íránské síly stále budou kontrolovat Hormuzský průliv. Americké námořnictvo má stále méně minolovek než Belgie, postrádá volná doprovodná plavidla a zcela mu chybí kapacity pro operace v mělkých pobřežních oblastech. Těch několik málo francouzských lodí, které v oblasti operují, se k americkému útoku zjevně připojit neplánuje.Protivzdušnou obranu se pravděpodobně nepodaří potlačit. Pokud tamní velení neudělá fatální chybu, své mobilní protiraketové systémy jednoduše skryje a uchrání je tak před zničením. Teherán už beztak dobře ví, že proti moderním západním stíhačkám je tato technika prakticky bezmocná, je tedy lepší si je šetřit na bombardéry.Hospodářství bude krvácet. Možná i opravdu hodně. Obyvatelstvo ovšem v tamním klimatu bez dodávek elektřiny jen stěží umrzne. Historické precedenty navíc jasně ukazují, že případy, kdy by se stát vzdal čistě jen na základě konvenčního bombardování, prakticky neexistují.

Zásadním problémem zůstává, že bez dramatické politické změny či zapojení spojenců budou další vojenské údery pouhým opakováním již viděného. S jedním podstatným rozdílem: všechny íránské Potěmkinovy vesnice už lehly popelem. Pro Donalda Trumpa tak nezbyly žádné fotogenické cíle, jimiž by se mohl chlubit na sociálních sítích – což je pravděpodobně ten hlavní důvod, proč se mu do dalšího kola této války vlastně vůbec nechce.