V českém filmu existuje jen pár režisérů, jejichž tvorba přežila několik generací bez toho, aby zestárla. Václav Vorlíček mezi ně patří naprosto samozřejmě. Jeho filmy se pravidelně vracejí do televizního programu, hlášky z komedií zlidověly a Tři oříšky pro Popelku se staly téměř vánoční tradicí nejen v Česku, ale i v Německu, Norsku nebo na Slovensku. Přitom sám Vorlíček nikdy nepůsobil jako člověk, který by kolem sebe budoval kult velkého umělce. Možná právě proto dokázal natáčet pohádky, které nepůsobily přeslazeně ani po desítkách let.
Od skautského tábora až na Barrandov
K filmu měl blízko už od dětství. Poprvé si práci s kamerou vyzkoušel během skautského tábora, kde se podílel na natáčení dobrodružného snímku Na dobré stopě. Později vystudoval FAMU a po škole zamířil na Barrandov, kde začal jako asistent režie.
Velký průlom přišel v 60. letech s komedií Kdo chce zabít Jessii?, která originálně spojila hraný film s komiksovou stylizací. Právě tehdy začala i jeho zásadní spolupráce se scenáristou Milošem Macourkem. Dvojice následně vytvořila sérii filmů a seriálů, které dnes patří ke zlatému fondu české televizní zábavy.
Foto: NextFoto (koupená licence)
Václav Vorlíček s Jiřinou Bohdalovou
Stačí připomenout tituly jako Pane, vy jste vdova!, Což takhle dát si špenát, Dívka na koštěti nebo Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách. Vorlíček měl dar spojit absurdní humor, lehkou sci-fi nadsázku i rodinnou atmosféru tak, aby výsledkem nebyla estráda, ale chytrá zábava. Výraznou stopu zanechal i v seriálové tvorbě. Arabela nebo Létající Čestmír se v době svého vzniku staly mimořádným fenoménem a dodnes fungují i na mladší publikum, které už dobu normalizace vůbec nezažilo.
Popelka, která dobyla Evropu
Největší mezinárodní úspěch ale přišel s pohádkou Tři oříšky pro Popelku. Film vznikl v koprodukci s východním Německem a nikdo tehdy netušil, že se z něj stane evropský vánoční evergreen.
V Německu se pohádka vysílá každoročně už desítky let a má tam téměř kultovní status. Fanoušci pořádají tematické projekce, navštěvují natáčecí lokace a některé televize ji pravidelně nasazují do hlavního svátečního vysílacího času. Popularita filmu přitom nestojí jen na nostalgii. Vorlíček dokázal natočit Popelku jinak než většina tehdejších pohádek, tak nějak méně křehce, více dobrodružně a s hlavní hrdinkou, která není jen pasivní princeznou čekající na záchranu.
Plánoval, že emigruje
Velký podíl na tom měla právě Libuše Šafránková. Vorlíček ji obsazoval opakovaně a dlouho tvrdil, že patří k nejvýraznějším herečkám, které český film měl. Kromě Popelky se objevila i v pohádce Princ a Večernice nebo ve zmíněném Doktoru Mráčkovi. Úspěch Vorlíčkových filmů nezůstal bez odezvy ani za hranicemi východního bloku. Už na konci 60. let dostal nabídku pracovat pro americké producenty. Podle dobových vzpomínek se dokonce reálně uvažovalo o jeho zahraniční kariéře.
Do všeho ale zasáhla okupace Československa v srpnu 1968. Možnost natáčet v zahraničí se rozpadla a Vorlíček později přiznal, že tehdy zvažoval emigraci. „V roce 1969, tedy rok poté, jsme si dokonce s manželkou opatřili víza do Západního Německa a i s dcerami a nějakým tím kožichem jsme tam začátkem října odjeli navštívit přátele,“ vzpomínal. Nakonec zůstal. Mohl mít větší mezinárodní kariéru, nikdy by ale nevznikla většina filmů, které dnes patří ke klasice české televize.
Foto: NextFoto (koupená licence)
Libuše Šafránková režisérovi „hnula žlučí“, nikdy už se nebavili
Miliony i luxusní byty
Na rozdíl od řady jiných českých režisérů nebyl Vorlíček na konci života finančně pod tlakem. Naopak. Díky autorským právům a pravidelnému vysílání jeho filmů inkasoval vysoké honoráře ještě dlouho po premiérách. V Praze také vlastnil dva luxusní byty a desítky milionů korun měl na svém bankovním účtu. „Filmů, které se hrají dvacet, třicet let, mám hodně. Honoráře chodí v jednom balíku. Dohromady to dává slušnou částku, za kterou by se dalo celkem slušně žít, i kdybych už nepracoval. Pro mě je ale vždy největší odměnou ne honorář, ale to, že se lidé smějí.“
Na české poměry šlo v kulturním prostředí o výjimečnou situaci. Vorlíček ale nikdy nepůsobil jako člověk, který by bohatství okázale vystavoval. O penězích mluvil spíš věcně a často dodával, že největší odměnou pro něj stejně zůstává fakt, že se jeho filmy stále sledují.
Se Šafránkovou se nikdy neusmířili
Přestože s většinou herců vycházel dobře, jeden vztah se mu během let rozpadl úplně. A překvapivě šlo právě o Libuši Šafránkovou. Režisér o ní dlouho mluvil s velkým respektem a měl pocit, že jí pomohl k nejzásadnějším rolím kariéry. O to víc ho zasáhla situace, kterou později popsal ve své knize Pane, vy jste režisér.
Vorlíček tehdy domluvil rozhovor pro německou novinářku a se Šafránkovou si potvrdili termín setkání. „Zrovna jsem dorazil na domluvené místo a platil taxikáři, když mi volala Libuška, že jí do toho něco přišlo, a hned zavěsila. My všichni už byli na místě a ona mi provede tohle! Obratem jsem naopak zavolal já jí a do telefonu jí řekl, že je to podraz a že tohle se nedělá. Měl jsem na ni neuvěřitelný dopal. To jsem se už vážně naštval. Tím spíš, že nedlouho předtím mě její syn natáčel pro dokument k jejím šedesátinám. A já v něm jako blbec dobrých dvacet minut básnil, jak je Libuška úžasná,“ popisoval v knize Pane, vy jste režisér.
Nešlo přitom jen o zrušenou schůzku. Vorlíček měl pocit osobního zklamání. Jejich vztah už se pak nikdy nepodařilo napravit. Ačkoliv oba patřili k nejvýraznějším osobnostem české filmové pohádky, do smrti spolu už prakticky nekomunikovali.
Jinak ale Vorlíček nebyl konfliktní typ. Ani doma, vždyť vedle profesních úspěchů měl Vorlíček stabilní zázemí. S manželkou Soňou prožil téměř šest desítek let a společně vychovali dvě dcery. Na rozdíl od mnoha známých osobností své generace si soukromí pečlivě chránil a skandálům se spíš vyhýbal.
Zdroje: autorský článek s využitím