Když Zdeněk Troška v roce 1994 natáčel Princeznu ze mlejna, asi netušil, že z pohádky vznikne jeden z titulů, ke kterým se budou české rodiny pravidelně vracet i po třiceti letech. Přitom šlo teprve o jeho druhou pohádku. Úspěch byl ale tak výrazný, že si diváci nakonec vyžádali i pokračování. Příběh prostého Jindřicha, který se vydá do světa hledat nevěstu a skončí ve společnosti čerta a vodníka, dnes působí skoro jako nostalgická připomínka televizních pohádek devadesátek. Právě kombinace humoru, venkovské atmosféry a výrazných postav z ní udělala stálici vánočního programu.

Eliška měla úplně jiné vlasy

Do role Elišky obsadil Troška tehdy téměř neznámou Andreu Černou, kterou objevil vlastně náhodou. „Byla jsem v druhém ročníku pražské konzervatoře, když jsme se se Zdeňkem potkali na chodbě a pozval mě na konkurz. Prošla jsem úspěšně dvěma koly a bylo to,“ usmívala se herečka. Jenže režisér měl o pohádkové hrdince poměrně jasnou představu, chtěl totiž dlouhé světlé kudrny.

Foto: Profimedia (koupená licence)

Andrea Černá se od natáčení pohádky hodně změnila

Andrea Černá proto během celého natáčení nosila paruku, protože ve skutečnosti měla rovné tmavší vlasy. Podobně dopadl i představitel Jindřicha Radek Valenta. Ani jemu příroda romantické kudrliny nenadělila, takže pomohla až trvalá od maskérek. Ve výsledku ale oba vytvořili jednu z nejvýraznějších pohádkových dvojic své generace.

Alois Švehlík nebyl první volbou

Málokdo ví, že mlynáře původně neměl hrát Alois Švehlík. Troška si roli představoval jako symbolické pokračování legendárních Hrátek s čertem a chtěl obsadit Josefa Beka. Herec ale nabídku odmítl kvůli zdravotním problémům. Nakonec tak role připadla Švehlíkovi a dnes si už asi jiného mlynáře většina diváků neumí představit. Jeho dokonalý projev a přirozený humor totiž pohádce výrazně pomohly.

Velkou pozornost na sebe strhla také Yvetta Blanarovičová jako energický čertík. Herečka později přiznala, že natáčení bylo fyzicky mnohem náročnější, než čekala. Jen příprava masek zabrala každý den i dvě hodiny a kvůli neustálému pohybu během natáčení výrazně zhubla. „Měla jsem speciální čertí postroj, který se skládal z podvlíkaček a kožíšku, který se mi ještě na těle zašíval, aby vypadal opravdu jako moje kůže. Umíte si asi představit, jaké v tom bylo vedro. Opravdu jsem tenkrát zhubla snad na pětačtyřicet kilo,“ vzpomínala Blanarovičová.

Ani vodník v podání Jakuba Zindulky to neměl jednoduché. Zelené líčení se obtiskávalo prakticky na všechno kolem a šlo velmi špatně dolů. Štáb tak neustále řešil, co všechno herec během pauz omylem obarvil.

Žádné slunce, mlýn ani zpěv ptáků

Přestože pohádka působí dojmem prosluněného léta, realita byla úplně jiná. Natáčení komplikovalo špatné počasí a řada scén se musela přesunout do interiérů. Aby prostředí působilo přirozeně, umístil štáb do oken silné reflektory, které imitovaly denní světlo. Zvuky ptáků, lesa nebo hospodářských zvířat se navíc doplňovaly až dodatečně při postprodukci. Výsledek ale funguje natolik dobře, že si většina diváků triků vůbec nevšimne.

Největší filmové kouzlo se ale skrývalo přímo v samotném mlýně. Stavba, která ve filmu působí jako starý venkovský mlýn s historií, byla ve skutečnosti jen filmovou dekorací. Filmaři ji postavili z lehkých materiálů včetně polystyrenu a kartonu čistě pro potřeby natáčení.

Kulisy přitom působily tak věrohodně, že by nikdo nehádala, že to bylo jenom jako. „Zajeli jsme se podívat i na místo natáčení. Tam, kde stával mlýn, jsou dnes devatenáctileté stromy,“ tvrdila před časem Andrea Černá.

Natáčení komplikoval déšť i zmizelá zvířata

Pohádka přinesla i několik menších absurdit. Scéna, ve které jsou Jindřich s Eliškou na houbách, se kvůli dešti natáčela několik dní. Ve scénách běhu naboso si herci dokonce lepili na chodidla náplasti, aby tolik netrpěli na kamenech a větvích. Provizorní řešení ale moc nefungovalo a náplasti během běhu odlétávaly do lesa.

Kuriózní situace nastala i během práce se zvířaty. Štábu se totiž během natáčení ztratila ovce a koza, které někdo jednoduše ukradl. A i když Princezna ze mlejna působí jako ryze česká záležitost, dostala se svého času také do zahraničí, pohádku viděli například diváci v Hongkongu nebo Singapuru.

Zdroje: autorský článek s využitím