Kdo sledoval strastiplnou cestu keporkaka Timmyho „za svobodou“, která skončila ohromným průšvihem, utvořil si na celou tuhle anabázi vlastní názor. I já ho mám, ale vlastně dodnes nevím, co si o tom myslet. Hlavně nechci spekulovat, protože všech pro a proti je tolik, že se v tom nevyzná vůbec nikdo. Tvrzení střídá tvrzení, zúčastnění se (bez výjimky) chovají jako blbci, jsou tajemní jako hrad v Karpatech, mlží a mlží… A tohle všechno tvoří dokonalé podhoubí pro vznik konspiračních teorií!
Záběry vypuštění velryby do volného moře neexistují, protože dle mnohých jaksi už nebylo koho vypustit, neboť se jim tam mořský savec pomlátil. Nebo ho utýrali? Nebo jim umřel cestou? Nebo ho ztratili? Vážně! I tohle se říkalo! A když už jsem si myslela, že nikdo větší blbost vymyslet nemůže, byla jsem rychle vyvedena z omylu naprosto bizarním chatem, který provází vysílání německé televize News 5 LIVE.
Tato malá stanice si na velrybě vybudovala jméno a popularitu. Reportéři, vesměs mladí, pohlední a velice šikovní kluci, při uvíznutí Timmyho v Poelu nelenili, nainstalovali na břeh kamery a spustili nonstop záběry na velrybu. Dronem natočili i její tažení v bárce do širého moře. Nenatočili ale ono záhadné vypuštění, protože si prý dávali kafe. Stihli jen nahrát pár záběrů na keporkaka v moři, otočili loď a naštvaně pluli zpět do Německa, aby se snažili zjistit, co se to prokristapána stalo!
A jelikož dodnes nikdo nic neví, chvíli to vypadalo, že ono Šílenství kolem Hope/Timmy (má to vlastní název) vyprchává. Čiperní blonďatí klučíci (opravdu, vypadají jako kdyby vypadli z programu Lebensborn, ehm…) začali natáčet i jiné věci – třeba přestřelku v německých ulicích, bitku na nože tamtéž, zkrátka takové ty normální a běžné denní věci. No! Jenže v ten moment jim spadl z nebe svatý grál sledovanosti: Timmy se vrátil! Moře totiž vyvrhlo na břeh dánského ostrova Anholt mršinu velryby. Bum! A bylo po zprávách!
Televizní tým se sebral a šupem se přepravil do Dánska (opravdu nechápu, jak to stihli, museli mít nějaký paprskomet nebo hvězdnou bránu) – a ještě týž den umístil poblíž mrtvého kytovce kamery. A nyní jsou tyto záběry pomocí živého streamu vysílány do světa od rána do večera. A lidé se na to dívají, i když tam vůbec nic není. Vlastně je. Klidné moře, neklidné moře, pěnící moře, šumící moře, rackové… A uprostřed toho všeho leží archetypální mrtvé zvíře, nehybné, statické, klidné, nafukující se; Moby Dick, který prohrál boj o život, mršina obrovského savce, kterého jsme asi doopravdy měli nechat na pokoji, co?
Leží tam a leží, omývají jej vlny, skáčou po něm rackové i lidé, chodí tam čumilové, rodinky s dětmi, občas přiběhne pejsek… A velryba tam trčí dál jako výstražné memento lidské touhy… po čem vlastně? Po uznání? Po poklepání po zádech? Po gratulaci? Po happyendu? Po zázraku? Nic z toho se nestalo. A nikdo vlastně vůbec neví, co se stalo! Ale najednou se „naprosto přesně“ ví, že Timmy je holka, že je menší, že je větší, že porodila, že má zranění, že nemá zranění, že to není Timmy, že je to jeho matka, že je to jeho otec, že je to…
„Prosím tě, vypni to!“ zařval můj muž, když přišel domů z práce a shledal, že mám na obrazovce notebooku opět otevřenou stránku se streamem nyní už do monstrózních rozměrů nafouklé velryby. „Ale já se nedívám na ni, jen co je novýho na…“ snažila jsem se mu to vysvětlit, ale nepustil mě (zcela oprávněně) ke slovu: „Co je novýho? Jsi normální? Jsi ujetá? Proč se na to díváš? To si jako myslíš, že se najednou vzpamatuje, převalí se, zamává ploutví a odpluje do dáli? Třeba jako: To jsem vás vypekla, blbci pitomí?“ byl manžel bez sebe vzteky – a já se mu vůbec nedivím!
Špatně to nese, také se o osud Timmyho zajímal a nebylo mu to lhostejné. No jo, jenže já nesledovala mrtvého kytovce (i když…). Já totiž celou dobu četla chat živého přenosu, kde se za těch pár týdnů, co lidé sledují Timmyho anabázi, utvořila naprosto bizarní komunita německých občanů, která by si opravdu zasloužila svůj vlastní psychologický výzkum! Co výzkum, své vlastní místo v učebnicích psychiatrie! To je totiž něco naprosto šílenýho! „Ale já čtu diskusi, víš? Tomu bys nevěřil, těm lidem prostě hráblo! Naprosto a totálně! Pojmenovali si i racky!“ vrtěla jsem nevěřícně hlavou.
„Jaký racky?“ prošel manžel kolem, a já jen kulila oči. To bylo fakt neskutečný! „Ti Němci – a nejen oni – se s tou velrybou úplně ztotožnili. A vymýšlí pořád dokola naprosto praštěný teorie. Celý den vydrží psát úplný nesmysly. Jsou pomatený. Navíc na sebe reagujou. Podívej, tihle dva se dokonce viděli osobně!“ ukázala jsem na dva účastníky chatu, kteří naskakovali do okénka rychlostí blesku, aby vzápětí vyrolovali nahoru, zmizeli – a pink pink pink! Psali další a další a další! To jsou tisíce lidí!
„Hm,“ kousl manžel do rohlíku, „A že TY to tak pěkně víš. Bude nějaký jídlo? A jaký rackové?“ ptal se. Jo, rackové! „Podívej. Tady je racek na velrybě. Klove do ní. Tak to je Klaus. A tenhle, co poskakuje opodál, to je Heinrich. Oni je poznají. Dali jim jména.“ ťukla jsem prstem na monitor. „Co?“ vytřeštil manžel oči a evidentně přemýšlel, jak by mu bylo krásně, kdyby byl svobodný! A volný jako racek Klaus, který zrovna před jeho zraky trhal z velryby krvavé cáry a ládoval se k prasknutí.
A najednou pink pink pink: „Och, je tam Klaus! Podívejte, jak mu chutná!“ rozněžňovala se tam nějaká paní z Norimberku. „Ó, nech Heinrichovi kousek, ty lakomec!“ překládal překladač klopotně německy psané výkřiky. „Jak hezké. Příroda! Nic nazmar!“ vypisoval se ze svého dojetí nad potravinovým řetězcem další pán. „Ale dnes je Timmy méně nafouklý. Včera byl více nafouklý. Měřila jsem to.“ usoudila nějaká matematicky vzdělaná dáma. A tím rozpoutala hotové tornádo zběsilých reakcí:
„To není Timmy! To není Hope! Mlč. Drž pusu. Jak tohle můžeš říct!?“ Následovaly sprosté nadávky a další výkřiky se spoustou vykřičníků, emotikon slz, zlomených srdcí a navztekaných smajlíků: „Tak mu neříkej. NENÍ to Timmy. NENÍ to Hope! Timmy žije! Naděje žije!“ usadil nebohou paní kurážný pán, kterého jsem si všimla už dříve – tento pošašený človíček sáhodlouze vypisuje rozměry velryby, srovnává rozpixelované fotky ploutví a zveřejňuje odkazy, které zřejmě vedou na jím vytvořené stránky s konspirační teorií o tom, že vše kolem Timmyho je jedno velké spiknutí. Čí? To prý neví, ale může to dokázat. Až tak!
Zatímco racek Klaus po vydatném obědě odlétl na šlofíka, a jeho nepřítomnosti využil drzý Heinrich, aby si také utrhl kousek kytovce, byla nebohá velryba navštívena rozježeným pánem, který vypadal jako doktor z Návratu do budoucnosti. Mužík v přímém přenosu skákal ve vlnách plných olejových výměšků rozkládajícího se těla (myslím, že to byl zcela evidentně účastník onoho chatu), a zbláznění diskutéři ožili: „Co tam chodíš! Nech ji v klidu! Ty hnusáku! Volejte někdo policii. Jakou policii? Dánskou policii. Nerušit klid mrtvého!“ rozblikala se obrazovka – a já se začala smát nahlas!
„No ty bláho…“ dusila jsem se kafem. Čím dál lepší! Víte, mě vždy fascinovala temná stránka lidské duše. Zajímá mě, čeho všeho jsme schopni, když nás postaví do mezní situace. Jak daleko jsme ochotni zajít. Ostatně, kdybych nehloubala o tomhle, témata mých textů by vypadala zcela jinak – psala bych nejspíše recepty na bábovku nebo kdo se s kým vyspal. Ale to nééé, já musím mít temné duše, tak je mám. Ale tohle jsem ještě nezažila! Ti lidé se prostě zbláznili v přímém přenosu. Taky jim to důrazně naznačil i nějaký Dán, který potlačil veškerý pud sebezáchovy, přidal se do chatu a oznámil:
„Jste cvoci. Všichni jste cvoci, vy Němci. Máme z ostrova ráj nekrofilů. Vy jste blázni, těšíte se jen na to, až to zvíře exploduje!“ psal obyvatel Anholtu. To si dal! Nestíhala jsem číst rozčilené láteření komunity v chatu: „Napadení! Vyhoďte ho odtud! Můj Bože, to je porušení pravidel!“ hřímali velrybí lidé, jak se hrdě označují (!), „Chcete, aby se něco stalo, rozčiluje vás, když se nic neděje. Nechte to být, vypněte kamery, jste zvrhlíci?“ zuřil dále Dán – a měl pravdu. Chtějí, aby velryba konečně bouchla. Aby se něco stalo. Aby se obraz změnil. Těší se na to.
„To bude lítat až do kamery! To bude něco!“ psala jedna slečna. „A kdy teda konečně bouchne, ať to nezmeškám?“ ptala se další. Na tento dotaz zareagoval onen konspirátor, který má spočítané nejen pixely v ploutvích, ale i sílu případné detonace ubohého keporkaka – a také čas, který okamžitě zveřejnil. „Tak pozdě? Aha. To už budu spát. Ale já si vezmu zítra volno a budu se dívat, když to teda bouchne v deset večer…“ rozjímala německá paní naprosto zvrhle – a já tu jen seděla a přemýšlela, kde udělali soudruzi z NDR chybu!
„Stříleli za války do vzduchu,“ usoudila jsem v duchu a otevřela příchozí zprávu od kamarádky, která Timmyho osud sleduje od začátku: „Hele, už si ho nechávají tetovat,“ ukázala mi pár obrázků keporkaka Timmyho, který je pomocí jehly na věky věků vyryt do německých končetin. „Ježiši,“ rozesmála jsem se, protože jedna z fanynek nebohého tvora to skutečně nezvládla – pod vytetovanou velrybou, která vypadala jako malůvka tříletého dítěte, se totiž skvěl obří nápis HOEP! „Aha. Tak to neopraví, ani kdyby se zbláznila,“ vyprskla jsem smíchy.
A velrybí matiné v německé televizi pokračovalo vesele dál – obrazovka potemněla, a nafouklá velryba se minimalizovala. „Co je? Co se stalo? Vypadlo to? Kein Ton! Obraz! Halo!“ zpanikařili sledující, co náhle ztratili ze zřetele cíl svého momentálního žití – pohled na mršinu! Ale vzápětí se uklidnili, neboť se ukázal záběr na televizní studio se záplavou rozblikaných modrých obrazovek. Ty fungují zřejmě podobně jako Pavlovův zvoneček pro psy, protože i dámy v diskusi začaly tak trochu slinit!
„Aááách, to je Sven. Můj Bože, to je Sven! Bude vysílat Svééén! Miluju!“ naskakovaly řádky plné srdíček, ještě víc srdíček, miliardy srdíííčeeek! A najednou se jako Rumburak zjevil na monitoru modrooký fešák Sven, který si díky vysílání o velrybě z Poelu nahonil neskutečnou popularitu a z bezvýznamného lokálního reportéra se doslova přes noc stal německou celebritou. Je mu přáno, ale je až hrůzné pročítat komentáře naprosto zblblých ženských, které v mrtvé velrybě (a čiperných reportérech) našly nový smysl života!
Sven se tvářil jako výše zmíněný Rumburak, byl zamračený, já mu nerozuměla ani slovo, tahala jsem za pomoci dcerky nádobí z myčky, a ženské psaly: „Ach, to je tragické! Och bože, Svene, to je hrůza! Ale ne! To se nemělo stát! Né, to ne! Svene, to je mi líto!“ blikaly mizející řádky, které byly plné emotikon zlomených srdcí a slz! „Ježišmarjá, co se stalo?“ držela jsem v jedné ruce poklici, v druhé špatně umytý hrnec a brejlila na monitor. „Určitě se mu přihodilo něco strašnýho! Někdo mu umřel. Nebo našli další velrybu, to spíš! A všechno pojede dál a dál. Velryba do každé rodiny!“ pročítala jsem chat, abych zjistila, co se frajerovi s modrýma očima stalo!
Ach! Rozbil hrnek! To je ale krásné neštěstí. Jako vážně. Hrnek s vyobrazením velryby Timmyho, která proskakuje obručí (!) dostal Sven od fanynky a omylem ho shodil ze stolu. „To je tragédie, opravdu. Ty lidi jsou naprosto pošahaný! Hrnek! Já to vypnu. Fakt to vypnu!“ naklonila jsem se maniakálně k dceři, která si tady něco čmárala a vůbec si nevšimla, že maminku svrbí prsty, protože se chce přidat do chatu, abych jim tam něco pěkného napsala!
„Nikdy!“ posbírala jsem všechny zbytky zdravého rozumu a před definitivním zaklapnutím notebooku jsem si všimla, že onen konspirační teoretik napsal další konspirační teorii ohledně „maličkého“ keporkaka, který zřejmě asi chtěl jen v klidu umřít, a lidé mu to nedovolili:
„Mám důkazy, že Timmy neexistoval. Ta velryba v bárce byl předmět. Byl to nafukovací robot, kterého ovládali oni. Kdo? Zítra vám vše vyjevím. Zítra se to celé dozvíte! Jde to hodně daleko! Vejš! Ještě vejš, než si kdo dovede představit!“ Aha. Škoda, že si to nepřečtu, protože jsem s chatem nadosmrti skoncovala, jak by řekla paní Škopková! Ačkoliv… Jsem zvědavá, co pan konspirátor vyšpiónil – a kam až to teda sahá! Tak možná…
A možná je to celé jinak. Třeba ta mršina opravdu není Timmy. Plave si někde v oceánu a nechce mít s lidmi už nikdy nic společného. A já bych se mu nedivila. Zbožné přání, já vím. Leč lidské. Všichni chceme happyend. A když se nekoná, tak si podvědomě vymýšlíme blbosti!
Tak pozor na konspirátory, modrooké fešáky, racky jménem Klaus, a rozbité hrnečky. Pěkný den!
PS: A nejsou to jen Němci! Právě se tam objevila nějaká paní z České republiky, která tvrdí, že navázala spojení s Timmyho duchem. Prý je naživu kousek od Norska. Spiritismus na druhou! Rozumíte tomu? Chápete někdo, jak se mohou tisíce lidí takhle zbláznit? Já ne. Ale já ta paní nejsem. No vážně, věřte mi to!