Pane doktore, opět se bude „slavit” výročí srpna 1968. A protože to bude poprvé za druhé Babišovy vlády, vsadím se, že dojde k „historickým paralelám” a „aktualizacím”. Co to je za tradici využívání tohoto významného dne pro vlastní agendu?


Není to nic nového. Historické události, osobnosti, fakta, to jsou všechno nástroje, pokud se náležitě barevně ozdobí, které slouží vždy k slavnému slavení nebo hanění všech. A třeba jen dočasně prezentovat lidu, zejména tomu, který je nadán hlasovacím právem.  Také proto, aby se mohl opájet svou velikostí, vševědoucností a spravedlností. To jsou přece příčiny jeho a tedy i naší velikosti. A to dokonce i kdyby byla jakkoli nepatrná. Proto se staví a bourají pomníky, které jsou ze své podstaty odsouzeny ke slávě a zapomnění. Je pak lhostejné, zda se jedná o generalissima Stalina nebo maršála Radeckého.


21. srpen 1968 byl pro několik generací vzpomínkou na událost otřásající nejen představami národa o svobodě a demokracii, ale i samotnou podstatou jeho státní existence a svrchovanosti. Navíc je dodnes měřítkem loajality k zavrženému politickému režimu. A to bez ohledu na to, k jaké pohromě nebo přírodní zkáze bude přirovnáván. To, že se  toho dopouštějí, a asi opět dopustí, lidé s minulostí těmto oslavám odporujícím,  je spíše udivující, ale nikoli výjimečné. 


Viděl jsem oslavy dvoustého výročí Velké francouzské revoluce v Paříži v roce 1989, kterých se účastnily téměř všechny hlavy států, prezidenti a jiní pohlaváři tzv. demokratické Evropy. Všichni se klaněli její velikostí, aniž by zmínili to, že kilometr od Vítězného oblouku, kde se ta velkolepá sláva konala, je pověstné Náměstí svornosti, kde se stínaly hlavy nepřátelům revoluce. Jediná Margaret Thatcher si dovolila, jako poslední řečník, upozornit na to, že nechápe, proč je tolik humbuku okolo události, jejíž důsledky se musely dalších dvě stě let napravovat.


Jakkoli se nám zdají její slova dodnes sympatická, přiznejme si také, že to bylo její varování před pospojovanou Evropu. Přesto ale ve Francii zneužívají toto výročí v zájmu svých volebních ambicí a z velmi podobného důvodu ženou účastníky Tour de France  na Champs-Élysées,  Při zpěvu Le jour de gloire est arrivé!  a Formez vos bataillons! se nadýmají pýchou všichni od leva do prava a zase zpět. Tak proč bychom si to  u nás nevyzkoušeli v trochu ideologicky posunutém významu.


Jak se nám vlastně posouvá vnímání tohoto výročí? Pamětníků ubývá a do úst si to berou lidé, kteří chtějí „vytvářet paralely”.

Anketa

Přispěli jste některé ze sbírek na zbraně pro Ukrajinu?

hlasovalo: 11185 lidí

Pamětníků nejen ubývá, ale ti, co ještě žijí, už zapomínají. Stačí si přečíst vzpomínky těch, kteří pracovali tehdy na vlnách Československého rozhlasu a tak trochu se nám ztratila vzpomínka na to, pro koho tito lidé až do srpna 1968 pracovali. Jaké názory propagovali a jak se hned po první vlně svého hrdinství začali zajímat o to, kdo by v rádiu mohl za „normálních poměrů“ pracovat a o to, kdo by tam pracovat neměl.


Před několika dny byl odvysílaný Českou televizní vzpomínkový den při příležitosti životního jubilea Michala Prokopa. Byl pozoruhodnou ukázkou toho, jak je snadné „vytvářet paralely“ nejenom slavných výročí, ale  třeba i neslavných životních příběhů jednotlivce, zejména pokud se dokáže adaptovat na doširoka roztékající se dějinné události.


Když za své minulé vlády přišel Andrej Babiš před Český rozhlas uctít památku obětí roku 1968, řvali na něj a pískali. Doporučujete Babišovi tam jít?


Samozřejmě, nedoporučuji. Mohl by se tam setkat třeba s panem prezidentem a jeho paní, nebo dokonce s celou svou hradní kamarilou. A to nemluvím o aktivitách lidí podobných těm, kterými se stali v naší době známí  Mike Oganesjan a Vojtěch Pšenák. Nebo by se mohl poradit s Filipem Turkem a společně s ním zvážit, zda Národní třída je nejvhodnější prostor  pro diskusi o tom, zda se srpen 1968 v posledních čtyřech letech neopakuje na Ukrajině.


A pokud budou oba souhlasit se svojí přítomností na místě „bestiálně ubitého“ studenta Martina Šmída, který se časem proměnil v agenta Ludvíka Zifčáka, musí se připravit na přítomnost vůči nim zaujatých zpravodajů. A ovšem i na to, že budou mluvit s lidmi, kteří byli v době srpnových událostí méně než desetiletí, ale kteří si chtějí vysloužit ostruhy „zuřivých reportérů“.

Když už jsme u té historie, tak prezident Pavel přijel na hudební festival TrutnOFF. Ten navazuje na tradici undergroundové akce z dob „bolševika”, kdy byl Petr Pavel loajálním a dobře hodnoceným straníkem a vojákem. Čím to, že byl teď na festivalu vřele vítán?


Kritici pana prezidenta si často nechtějí přiznat, proč jsou veřejností Havlovi nástupci vnímáni tak odlišně. Václav Klaus a Miloš Zeman mají za sebou dlouhá léta ve funkcích prezidentů a předsedů vlád. Navíc v době, kdy země, společnost a ekonomika, a nezapomínejme ani na restituce, procházely závažnými změnami, které dnes velká část společnosti nepovažuje za nejšťastnější. A to nemluvíme o enormním růstu zločinnosti, úpadku morálky a koneckonců i degradaci vzdělání a té nejelementárnější výchovy v rodinách.


Petr Pavel je v tomto ohledu stále ještě nepopsaný list, který se teprve pomalu, ale jistě dostává do stavu svého historického znemožnění. Jeho „zážitková zahraniční politika“, jak ji zesměšňují jeho kritici, má svůj zrcadlový odraz i v politice vnitrostátní, a tak si lidé spontánně hledají vzor v minulosti. Podprahový rým Havel-Pavel je zdařilým trikem, který souvisí nejen s osobností pana generála a prezidenta, ale také dovoluje vrátit se do minulosti, kterou si mnozí už nepamatují.


Veřejnost si sice všímá, jak dojemně je panem prezidentem Pavlem vyznamenávána Marta Kubišová, symbol změny režimu v roce 1989, ale už ji nezajímá společná fotografie Tomáše Halíka a Petra Pitharta s generálem, který jim propůjčuje Řád TGM. A tak ptát se dnes, proč je komunistický rozvědčík vřele vítán v Trutnově, je otázka spíše pro psychologa, nebo dokonce psychiatra. Chtělo by se říct, že kdyby žila Olga Havlová, asi by se něco podobného nestalo.  Ačkoliv i Olga pocházela z komunistické rodiny, která svůj úděl začala fundamentálně zkoumat až po námi zde zmiňovaném srpnu 1968.

Jana Bobošíková provedla rozhovor s Pavlem Benešem, někdejším „rozvědčickým” spolužákem prezidenta Pavla. Dozvěděl jste se z toho Vy něco nového?


Protože jsem právě přečetl rozsáhlou práci pplk. Viléma Václavka-Kainara, posledního šéfa zahraniční rozvědky ČSSR (do roku 1990), která není svou povahou obvyklou spy-fantasy, odvažuji se říct, že nic nového jsem se z tohoto rozhovoru na ABJ nedozvěděl. Snad jsem jen dále přesvědčený, že některé informace jsou navěky ukryté před námi, kteří se v tomto prostoru nepohybujeme. Pochopil jsem, že jsou také informace, které mají shodné a dokonce vzájemně si konkurující zahraniční služby, bez ohledu na to, pro kterou vládu pracují. Okolo předprezidentského období pana generála je sice ještě mnoho neznámého, ale to, po čem touží politický bulvár, je nepodstatné.


Samozřejmě se také domnívám, že bude-li třeba, bude se s intimními informacemi z prezidentova soukromého života pracovat v jeho prospěch i neprospěch. Ale to není nic jiného než cena za rozhodnutí stanout na vrcholu mocenské pyramidy.  To je přece známé z celých dějin lidstva, stejně jako to, že se ti postižení touto nemocí snaží vše podstatné i malicherné tesat do kamene nebo zaznamenávat jinak. Tak jak kdysi vznikla Kronika místodržení v Čechách Jiří Hochmana, nemusí to být zrovna osudová tragédie, ale i četba sršící humorem. Taková malá česká tragikomedie.

Psali jsme: