Politické přesvědčení se toho srpnového dne dalo v zasedacím sále parlamentu státu Tennessee poznat podle květiny na klopě.
Žlutou růži nosili zastánci volebního práva žen. Rudou jeho odpůrci. Čtyřiadvacetiletý republikánský poslanec Harry T. Burn přišel 18. srpna 1920 s rudou.
Na první pohled tedy nebylo pochyb, na které straně stojí. Jenže v kapse saka měl dopis od své matky. A právě několik jejích rukou psaných vět mělo rozhodnout spor, který se ve Spojených státech vedl po celé generace.
Když tajemník sněmovny přečetl Burnovo jméno, mladý poslanec nevstal s dlouhým projevem. Vyslovil jediné slovo:
V sále nastal okamžik nevěřícného ticha. Muž s rudou růží právě hlasoval pro volební právo žen.
Chyběl poslední stát
Americké ženy se o politickou rovnoprávnost nepřihlásily až po první světové válce. Za symbolický začátek organizovaného hnutí bývá považováno shromáždění v Seneca Falls v červenci 1848, svolané mimo jiné Elizabeth Cady Stantonovou a Lucretií Mottovou.
Návrh ústavního dodatku zakazujícího odepřít volební právo kvůli pohlaví byl v Kongresu poprvé předložen roku 1878. Poté se vracel znovu a znovu. Podle Národního archivu USA jej Kongres po dvaačtyřicet let přehlížel nebo odmítal.
Teprve 21. května 1919 dodatek schválila Sněmovna reprezentantů poměrem 304 ku 89 hlasům. O dva týdny později se přidal Senát. Tím však boj neskončil. Změnu ústavy musely potvrdit tři čtvrtiny tehdejších osmačtyřiceti států – nejméně šestatřicet.
Do léta 1920 souhlasilo pětatřicet států. Osm jich dodatek odmítlo a ochota dalších svolat mimořádné zasedání byla mizivá. Poslední nadějí se stalo Tennessee.
Proto se do Nashvillu sjeli aktivisté, novináři, straničtí vyjednavači i profesionální lobbisté z celé země. Chodbami parlamentu a nedalekého hotelu Hermitage procházely ženy, které za svou věc bojovaly desítky let. Mezi nimi předsedkyně největšího amerického sdružení sufražetek Carrie Chapman Cattová, radikálnější Sue Shelton Whiteová či výrazná představitelka tennesseeského hnutí Anne Dallas Dudleyová. Proti nim stála dobře organizovaná kampaň vedená například vysokoškolsky vzdělanou pedagožkou Josephine Anderson Pearsonovou. Odpůrci varovali před rozpadem tradiční rodiny, před zásahy federální vlády do pravomocí jednotlivých států i před politickou mocí černošských žen.
Z otázky volebního práva se stala takzvaná válka růží.
Rudá růže a dopis z domova
Harry Burn se ocitl přímo uprostřed ní.
Do tennesseeského parlamentu byl zvolen už ve dvaadvaceti letech a stal se jeho nejmladším členem. Osobně považoval volební právo žen za správné, současně však věděl, že řada voličů v jeho domovském McMinn County je proti. Na podzim ho navíc čekaly další volby.
Pod tlakem stranických kolegů a místních politiků se proto přiklonil k odpůrcům ratifikace. Když předseda sněmovny Seth Walker navrhl, aby bylo rozhodování odloženo, Burn hlasoval pro. Odklad by ve skutečnosti znamenal konec nadějí na přijetí dodatku.
Hlasování však dvakrát skončilo nerozhodně – 48 ku 48.
Walker předpokládal, že stejně dopadne také přímé hlasování o ratifikaci. Remíza by znamenala její porážku. Netušil, že mladý poslanec s rudou růží svádí ještě jiný zápas.
Burnova matka Phoebe, známá jako Febb, nebyla žádnou politickou funkcionářkou. Byla vzdělanou učitelkou, po manželově smrti vedla rodinné hospodářství a punčochářskou dílnu. Zajímala se o veřejné dění a pravidelně četla noviny. Přesto sama nesměla hlasovat.
Synovi poslala sedmistránkový dopis. Většinu tvořily rodinné zprávy a místní novinky. Teprve na konci přešla k politice. Nabádala Harryho, aby hlasoval pro volební právo žen, pomohl Carrie Chapman Cattové s ratifikací a nezapomněl být „hodný chlapec“.
Nebyl to vznešený manifest určený dějinám. Byl to obyčejný dopis matky synovi. Právě proto působí i po více než sto letech tak silně.
Foto: Commons Wikimedia: James Rector of Columbus, consulting with W.D. Jameson, National Photo Company Coll., volné dílo
Anita Pollitzerová a Sue Shelton Whiteová při poradě o ratifikaci 19. dodatku v Tennessee v roce 1920. Spolu s nimi W. D. Jameson a paní James Rectorová.
Foto: National Photo Company
Jediné slovo, které změnilo výsledek
Když přišla řada na Burna, hlasoval pro ratifikaci.
Výsledný zápis nakonec uváděl poměr 50 ku 46, protože předseda Walker následně svůj hlas takticky změnil, aby mohl žádat nové projednání. Tvrzení, že rozhodl jediný hlas, přesto není pouhou romantickou legendou. Bez Burnova nečekaného „ano“ by vznikla remíza a návrh by neprošel.
Tennessee se stal šestatřicátým státem, který 19. dodatek schválil – oním „dokonalým šestatřicátým“, jak jej nazývali zastánci ratifikace.
Burn se hned následujícího dne musel hájit před rozzuřenými odpůrci. Nevysvětloval své rozhodnutí pouze mateřskou autoritou. Prohlásil, že plné volební právo považuje za morální a zákonné právo. Současně ale připustil, že rada matky pro něj byla rozhodující.
Pokusy výsledek zvrátit pokračovaly ještě několik dní. Ratifikaci však již nezastavily. Dne 26. srpna 1920 ji ministr zahraničí Bainbridge Colby úředně potvrdil a 19. dodatek se stal součástí americké ústavy.
Vítězství nebylo pro všechny
Slavný příběh dopisu a jednoho rozhodujícího hlasu mívá jednoduchý konec: americké ženy získaly volební právo.
Skutečnost byla složitější.
Devatenáctý dodatek výslovně zakázal federální vládě i jednotlivým státům odepírat občanům volební právo „z důvodu pohlaví“. Neodstranil však ostatní překážky, které americké zákony a místní úřady dokázaly postavit mezi občana a volební urnu.
Bělošské ženy v mnoha státech skutečně mohly bezprostředně poté volit. Černošské ženy na americkém Jihu ale dál narážely na poplatky za účast ve volbách, testy gramotnosti, svévolné registrační podmínky, zastrašování a násilí. Stejné nástroje už předtím připravily o hlasovací právo miliony černošských mužů.
Mnozí původní obyvatelé Ameriky navíc ještě nebyli považováni za občany Spojených států. Obecné občanství jim federální zákon přiznal až roku 1924, některé státy jim však účast ve volbách odpíraly i potom. S dalšími překážkami se potýkaly také ženy asijského původu a přistěhovalkyně, kterým zákony komplikovaly nebo přímo znemožňovaly získání občanství.
Jak upozorňuje National Park Service, ratifikace sama nezajistila všem ženám skutečný přístup k volebním místnostem. Proti nejtvrdším nástrojům rasového vylučování začala federální vláda účinněji zasahovat až po přijetí zákona o volebním právu v roce 1965.
Ani samotné hnutí za ženské volební právo nebylo bez rozporů. Černošské aktivistky jako Juno Frankie Pierceová, Ida B. Wellsová či Mary Church Terrellová bojovaly současně proti diskriminaci pohlaví i rasy. Část bílých sufražetek však byla ochotna používat rasistické argumenty nebo zájmy černošských žen odsunout, pokud tím mohla získat podporu bělošských politiků z jižních států.
Dějiny spravedlnosti nebývají morálně čisté ani tehdy, když směřují správným směrem.
Foto: Commons Wikimedia: Thumbs up for suffragettes, author: Joel Kramer, photo flickr, CC BY-2.0
Tennessee Woman Suffrage Memorial v Knoxville připomíná Elizabeth Avery Meriwetherovou, Lizzie Crozier Frenchovou a Anne Dallas Dudleyovou. Autorem pomníku je sochař Alan LeQuire. Foto: Joel Kramer / Wikimedia Commons / CC BY 2.0
Dějiny tak trochu vytvořil poslušný syn
Bylo by lákavé vyprávět 18. srpen 1920 jako pohádku o moudré matce a poslušném synovi. Takové podání by však ubralo zásluhy tisícům žen, které po desítky let psaly petice, pořádaly shromáždění, pochodovaly ulicemi, snášely výsměch, zatýkání i násilí.
Febb Burnová sama nezískala americkým ženám volební právo. Harry Burn jim je velkoryse nedaroval. Jeho hlas byl posledním pohyblivým kamenem ve stavbě, kterou před ním budovaly celé generace.
Jeho zásluha spočívala v něčem jiném. V rozhodující chvíli pochopil, že politická opatrnost nemůže mít větší cenu než právo milionů lidí podílet se na rozhodování o zemi, ve které žijí.
Na klopě měl stále rudou růži. V kapse dopis od ženy, která směla ovlivnit syna, ale nesměla vhodit vlastní hlasovací lístek.
Pak bylo přečteno jeho jméno a on vyslovil jediné slovo.
Demokracie se tím nestala úplnou. Její hranice se však posunula způsobem, který už nebylo možné vzít zpět.
Zdroje