„Stále častěji se setkáváme se zraněními po střelbě a pobodání,“ popsal deníku Die Welt zkušený berlínský záchranář Felix Wolf (jméno bylo změněno, německá redakce ale jeho identitu zná – pozn. red.). „U jednoduchých řezných a bodných ran už ani nevoláme policii. Takové případy máme několikrát týdně,“ shrnuje. Ne všechny takové činy se tak nakonec projeví v policejních statistikách.
„Spory, které se dříve řešily pěstmi, se dnes řeší spíše střelnými zbraněmi,“ uvedla nedávno šéfka berlínské policie Barbara Slowik Meiselová. V roce 2025 zaznamenala policie v německé metropoli 1119 případů použití střelných zbraní – což představuje nárůst o 68 procent oproti roku 2024.
Roste však nejen kvantita, ale také „kvalita“ útoků. Záchranář popisuje, že pachatelé napadení bodnými zbraněmi dnes vědí naprosto přesně, kam mířit, aby způsobili oběti co největší zranění. A výrazně se snižuje také jejich věk. „Často ošetřujeme patnácti- nebo šestnáctileté mladíky,“ dodává.
Po incidentu u berlínské zoologické zahrady z počátku srpna, při němž byl smrtelně postřelen 30letý muž, který byl členem jednoho z místních gangů, záchranář nechává nahlédnout do toho, co to pro zdravotnický personál znamená, když je takový pacient přivezen do nemocnice.
Je nutné předejít odvetě
Personál nemocnice většinou předem dostane avízo, že bude přivezen někdo s bodným nebo střelným zraněním, nejčastěji uprostřed noci. „I když málokdy dostaneme přesnější informace, už v ten moment víme, o co jde. Uvědomíme bezpečnostní službu a areál se uzavře,“ popisuje Wolf s tím, že právě tyto typy zranění jsou typické pro gangové násilí.
Aby se snížilo riziko odvety nebo cíleného obtěžování v případě, že pacient z klanu zemře, musí u těžších zranění zdravotnický personál okamžitě upravit své chování.
Pokud je potřeba postarat se o dva arabské chlapce, neposílám tam dvě dívky, ale alespoň jednoho muže, řekl deníku Die Welt zkušený berlínský záchranář Felix Wolf.Foto: Shutterstock, IG/KK – Aktuálně.cz
„Ve většině případů zranění přicházejí po svých nebo je doslova přitáhne příbuzný. Jakmile padnou určitá příjmení, voláme policii,“ popisuje lékař. „Naštěstí policisté k nám zatím vždy dorazili rychleji než příbuzní,“ dodává.
„Pak přijede 15 až 20 hlídkových vozů se stovkou policistů a deset minut slyšíte jen sirény,“ popisuje Wolf. Následuje policejní uzávěra, a to nejen pohotovosti a celého areálu nemocnice, ale zpravidla celé ulice až k nejbližší stanici metra. „Policisté předem prověřují, kdo přesně by kam mohl jet, zastavují auta a provádějí kontroly totožnosti,“ doplňuje Wolf.
Pohotovost mimo provoz
Poté kriminalisté vyslechnou zraněného a jeho případný doprovod, zabaví důkazy a pořídí fotografie. „Celý tento postup často trvá i několik hodin – během té doby je pohotovost prakticky mimo provoz,“ upozorňuje záchranář.
Tyto manévry tak ovlivňují nejen chod samotné nemocnice a jejího okolí, ale i dostupnost ošetření pro další lidi. V době policejní uzávěry pohotovost nemůže přijmout žádné nové pacienty, a to ani ty v akutním stavu, sanitky bývají zpravidla odkloněny do jiných zdravotnických zařízení.
Když začnou přicházet rodinní příslušníci, často to znamená, že problémy teprve začínají. Wolf popsal případy, kdy dorazilo až 40 členů rodiny, kteří se často organizují přes kanály na Telegramu. A zpravidla svou přítomnost dávají ostentativně, někdy až agresivně najevo.
„Pak přijede 15 až 20 hlídkových vozů se stovkou policistů a pět až deset minut slyšíte jen sirény,“ řekl Wolf. Foto: Shutterstock, IG/KK – Aktuálně.cz
„V těchto kruzích je běžné, že matky a další příbuzné hlasitě a dramaticky křičí. Je to stresový faktor pro personál i pro ostatní pacienty. Na klinice se to ještě dá do jisté míry zvládnout; na místě zásahu je to výrazně těžší,“ shrnuje záchranář.
Příbuzní napadají policisty a záchranáře
„Díky bohu v naší nemocnici ještě žádný člen klanu nezemřel. Může to znít tvrdě, ale pro nás je lepší, když zraněný zemře raději na místě útoku, a ne u nás,“ uvedl Wolf.
Stres, kterému se záchranáři v takovém případě musejí vystavit, je totiž obrovský a někdy může vyústit až v napadení zasahujícího personálu. „Z nepřátelského klanu už tam obvykle nikdo není a příbuzní se pak neustále obracejí na policisty a záchranáře: ‚Pomozte mu přece! Udělejte něco!‘ – a ženy sedí vedle a ječí jako o život,“ popisuje modelovou situaci Wolf.
„Jmenovku raději nenosím“
Záchranáři jsou tak opatrní i při výkonu svého povolání. „Na pohotovosti už roky nenosím jmenovku, protože nechci, aby mě bylo možné identifikovat. Přijímáme preventivní opatření: když je třeba ošetřit dva arabské chlapce, neposílám tam dvě dívky, ale alespoň jednoho muže. Také kolegy s židovskými příjmeními se v takovém případě snažím spíše držet stranou,“ popisuje některá z opatření.
Některé kliniky svým zaměstnancům dokonce nabízejí kurzy zvládání konfliktů nebo sebeobrany, jiné mají vlastní ochranku.
Řešení ovšem podle Wolfa neleží například ve volbě krajní pravice nebo nacionalistických stran. A upozorňuje na rozpor, že zatímco v tomto případě se populističtí politici za zdravotníky bojí, ještě nedávno je přitom neváhali tvrdě napadat.
„Někteří lidé z takových popisů vyvozují, že je třeba volit AfD, aby se něco změnilo. Já to tak nevidím. Zejména během pandemie koronaviru jsme byli neúměrně tvrdě napadáni především politiky AfD a jejich příznivci. Považuji za absurdní, když se členové AfD najednou hlásí k péči o pacienty, jakmile se objeví zprávy o agresech vůči personálu. Právě tito lidé nás během pandemie prohlásili za lovnou zvěř,“ připomíná.
„Omezení migrace není řešení“
A varuje paradoxně i před omezením či tvrdými restrikcemi ohledně migrace, ta by totiž část zdravotnictví mohla paradoxně položit na lopatky. „Podle mě se jedná pouze o jeden z aspektů migrace. Vietnamské uklízečky nebo filipínské zdravotní sestry udržují chod nemocnice. Členové AfD by se mohli zamyslet nad tím, zda by za takovou mzdu chtěli u nás v nemocnici uklízet. Proto nechci z našich problémů s členy klanů dělat obecnou debatu o migraci,“ zdůrazňuje Wolf.
Wolf přitom naráží na dlouhodobý problém Berlína – arabské rodinné klany, které pevně ovládají obchod s drogami a zároveň systematicky vybírají výpalné od majitelů lokálních klubů, restaurací, shisha barů i pouličních stánků. Upozornit na ně ale přináší problémy, právě proto si přál zůstat v anonymitě.
„Každý, kdo tato témata otevře a jasně identifikuje klientelu, která je způsobuje, se okamžitě dozví: ‚Takhle by se to říkat nemělo, to je příliš zobecňující‘. To možná je pravda – ale s jinými skupinami lidí prostě tyto problémy nemáme. Neustále čelím obviněním z rasismu. Kolegové ze zdravotnictví i z řad policie chápou, co mám na mysli. V určitých kruzích je však toto téma považováno za společensky nepřijatelné,“ stěžuje si.
Kauzy zločineckých klanů v Berlíně jsou přitom i mediálně velmi rozšířené. Stojí za nejmedializovanějšími loupežemi v historii země. Příkladem je drzá krádež stokilogramové zlaté mince z berlínského Bodeho muzea v roce 2017 nebo ikonické vloupání do drážďanské klenotnice Grünes Gewölbe z roku 2019, za nímž stál známý klan Remmo.
Přestože příslušníci těchto rodinných struktur tvoří z hlediska celkového počtu obyvatelstva zanedbatelné procento, v samotném Berlíně mají dlouhodobě na svědomí přibližně dvacet až pětadvacet procent všech kauz organizovaného zločinu. Každoročně zde policie v souvislosti s klanovou kriminalitou eviduje osm set až tisíc trestných činů.
Berlínští strážci zákona ročně zaznamenají sto padesát až dvě stě padesát případů závažného ublížení na zdraví a nebezpečného vyhrožování. Za posledních dvacet let si souboje podsvětí vyžádaly odhadem až čtyřicet dokonaných vražd a zabití.
Pohřby a veřejná shromáždění spojená s vlivnými členy klanů patří v Berlíně mezi akce nejostřeji sledované bezpečnostními složkami. Pro rodiny tyto události představují zásadní demonstraci síly, soudržnosti a statusu, zatímco pro německý stát znamenají trvalý test autority. Když zemře vysoce postavený člen klanu, na smuteční obřad se sjíždějí stovky až tisíce lidí z celého Německa i Evropy.
Jedním z nejznámějších případů byl pohřeb mnohokrát trestaného Niddala R., který byl v roce 2018 za bílého dne zastřelen před očima své rodiny v berlínském parku Schöneberg. Na jeho následný pohřeb na hřbitově v obvodu Neukölln dorazilo přes dva tisíce lidí.